Kroužky

Blíží se nám den otevřených dveří. Do třídy se nahrne 20 zvědavých maminek najednou, každá má spousty otázek, ale díkybohu za to. Pak chodí maminky, které jen postávají v koutě, dítě drží pevně u sebe, rozhlíží se a hodnotí. Z těch bývám nervózní, protože obvykle z nich vypadne něco jako "Tak sem ne. Tady nemají bio mléko.", případně "Podívej se na ty děti. Mezi takové naše chodit nebude."

Rodiče, já chápu, že chcete pro své děti to nejlepší. My se jim to nejlepší taky snažíme dát ze všech sil. Ale pokud bude vzdělávání vaší ratolesti záviset na bio potravinách, "nezávadném" složení třídy a podobně, asi se opravdu nedomluvíme.

Dalším kamenem úrazu jsou kroužky. Zeptá se na ně většina rodičů. A většina je také vyžaduje. Trpělivě vysvětlujeme, k čemu by dětem byl kroužek kreslení, hudební výchovy či pohybových aktivit, když to všechno dostatečně obsáhneme v řízené činnosti? Jediné, co nabízíme, je plavání pro předškoláky. A i to dost narušuje program, byť jde o jedno dopoledne v týdnu. Možná může být pro někoho jednoduší, zařídit si ve školce kroužek na každý den, a nemít v podstatě nic na práci. Pak ovšem nechápu, proč dotyční ve školství pracují, protože pak to vypadá spíše jako hlídací koutek.

Takže za mě kroužky ve školce opravdu ne. Zbytečné, bere to čas nám i dětem, který bychom mohli trávit pohromadě.

Odpolední kroužky mimo mateřskou školu jsou rozhodnutím rodičů. Nemám nic proti tomu, když má dítě jednou týdně nějaký zajímavý program. Ideální je všeobecný pohybový rozvoj, jako nabízí třeba Sokol. Jednostranně zaměřené sporty bývají spíš na škodu, protože dítě většinou není natolik pohybově rozvinuté, aby se jim mohlo naplno věnovat.

Mrzí mě, když rodiče děti nutí. "Já jsem byl na sport dřevo, ale náš malej to zvládne i za mě." "Nikdy jsem neuměla kreslit, tak jsem jí přihlásila, aby to uměla aspoň ona." Dnes přišli rodiče s informací, že jejich syn bude střídat klasickou školku se soukromou anglickou. Na náš argument, že s jeho logopedickými vadami to bude spíše kontraproduktivní, nechtěli ani slyšet. Je přece ostuda, když se dítě v 5 letech nedomluví v zahraničí. 

Hodně také záleží na povaze dítěte. Někdo bude milovat společnost a doma s mámou by se unudil. V tom případě je lepší mít bohatější program. Jiný bude spíš introvert a po celém dni ve velkém kolektivu touží jen po dece, plyšákovi či knížce. Naslouchejte svým dětem, vnímejte jejich potřeby. Berte je takové, jaké jsou a respektujte jejich volby. Je to váš nejtěžší rodičovský úkol - přijmout dítě bez výhrad a očekávání.

Studentky a praxe

Naše mateřská škola je fakultní - máme smlouvu s univerzitou, že u nás budou studentky vykonávat praxi. V našem městě takhle funguje asi 5 školek.

Pro nás to znamená, že na podzim a na jaře dostaneme přidělenou studentku, případně si může sama požádat o konkrétní místo, a my ji pak v různých časových obdobích připravujeme na naše krásné povolání. Na podzim chodí ve skupinách po 5, na jedno dopoledne, jen se koukají a vyptávají. Pak chodí už samy 1x týdně, později mají souvislé praxe 2 a 3 týdny, kdy by měly již samostatně pracovat. 

Vždycky se na holky těším. Přicházejí nezatížené praxí, nasávají dobré i špatné příklady, dětský svět většinou teprve objevují. Navíc jsem sama takhle začínala, takže mám ještě dobře na paměti všechny ty strachy, obavy a stydlivost. Vždycky se maximálně snažím pomoct, povzbudit, pochválit. Jenže jsem skoro vždy zklamaná. Za ta léta se objevily přesně 4 dobré studentky, kterým jsem opravdu s čistým svědomím mohla podepsat záznam o praxi a prohlásit, že z nich budou dobré učitelky. Loni na podzim jsem dokonce musela napsat rozhodnutí o nedoporučení udělení zápočtu.

Studentka B., třeťačka, její první delší souvislá praxe. Jakmile se sešlo víc než 10 dětí najednou, už nepromluvila. Styděla se, bála se, že nezaujme, a nakonec opravdu nezaujala. Byla vysoká, statná, děti se jí tedy bohužel spíš bály. My jsme se s kolegyní trápily, jak jí pomoct, ona sama na konci praxe přiznala, že zjistila, že tohle opravdu není povolání pro ní. Je fajn, že si to uvědomila, ale půl roku před doděláním bakaláře?

Studentka P., druhačka. Prý měla různé praxe z táborů. Vypadala jako něžná, křehká víla, byla to drobná blondýnka. Děti z ní byly nejdřív paf, po dvou tmavovlasých učitelkách, co chodí jen v černé, to byl trošku šok. Jenže slečna si sedla mezi děti na koberec a dívala se z okna. Ano, vypadala u to úžasně, a jeden už jí viděl tančit někde na paloučku u lesa. Jenže ona na děti nepromluvila, neusmála se, nezajímala se. Zase to bylo trápení, ale ona ze sebe měla dobrý pocit. Jestli školu dodělala a učí, nevíme.

Studentka M., třeťačka. Nikdy žádný zájem, žádné přípravy, nulový vztah k dětem. Když jsme se jí ptaly, jestli tuhle práci chce vlastně dělat, odpověď byla jednoznačná: "Proboha, jenom to ne!"

Slečny, které si nejdřív ráno v klidu vypily kafíčko a snědly svačiny, ani nepočítám. Zbytečné nervy. Budoucích učitelek, které se bojí dětí, jsem také viděla mraky. Jedna studentka se pro jistotu neustále mazala antibakteriálním gelem. Jít si hrát s hračkami? Klidně. Děti? Nezájem. Já mám s těmi dětmi jako i mluvit?? Na vycházku do parku chodí v nejlepších džínách a kozačkách a pak se diví, že si s nimi chtějí zabahněné děti hrát. A tak dál...

Když některá na rovinu přizná, že tu školu studuje jen proto, aby měla titul, tak to beru. Sice tomu nerozumím, protože to není jednoduchý obor, který se dá vystudovat jen tak, pro papír, ale aspoň si nic nenalháváme. V tu chvíli se přestávám snažit, nedělám ze sebe tři týdny šaška a všem se nám uleví. Ale když chodím tři týdny do třídy, kde musím předvádět výkon na 250%, každý svůj krok komentovat a zdůvodňovat a nedočkám se ani díky nebo bů, je mi zle. Kolikrát i děti přiznaly, že se jim po odchodu studentky ulevilo. Ony moc dobře vycítí, kdy je tam někdo pro ně a kdy se chodí jen nezúčastněně dívat. 

Za dva týdny nás to čeká znovu. Ale já se těším, slečna vypadá sympaticky, ochota pracovat je velká, tak můžu jen doufat, že se opět nezklamu a užijeme si to všichni. Protože co si budeme povídat, čerstvý vítr se hodí vždycky.