Inkluze v praxi

Poslední porada. Co by se asi tak mohlo řešit? Odklady školní docházky, prázdninový provoz, to máme za hodinku sfouknuté. A ejhle, ona trvala 3 hodiny. Protože bychom měli přijmout jednoho kluka na vozíku.

Když probíhaly zápisy, báli jsme se, kolik předškoláků se přihlásí, protože od září budou mít docházku povinnou. Dostane se vůbec na mladší děti? Nakonec se přihlásili dva, u jednoho uvedla maminka do přihlášky, že to u nich vypadá na asistenta pedagoga. 

Později z ní vypadlo, že je její syn na vozíku. Jenže už byl přijatý, je to předškolák, navíc ze spádové oblasti. "Nebojte se, ono to vůbec není tak náročné, jak to vypadá, to hravě zvládnete".

Minulý týden proběhla s maminkou druhá schůzka, protože musíme znát konkrétní diagnózu, navíc už je skoro pozdě na to shánět  asistenta. Z toho, co jsme se dozvěděli, nám spadla brada.

Dítě se narodilo zdravé, jenže v 8 dnech prodělalo Syndrom náhlého úmrtí novorozence. Zachránili ho, jenže - nechodí, nemluví, nepolyká, krmí se hadičkou a přebaluje. Nejvyšší stupeň postižení, matka má na něj osobního asistenta, který je hrazený (nevím, jestli plně) ze sociálních dávek. Ale ona si myslí, že mentálně je naprosto v pořádku, tudíž by pro něj bylo nejlepší, kdyby mohl chodit do běžné mateřské školy.

Po upozornění, že nemáme bezbariérový přístup, přebalovací pult nebo speciální pomůcky konstatovala, že to není problém, protože ty dva malé schůdky se dají zvládnout a přebalovat můžeme na zemi. 

Na chvíli nám došla slova.

Pak nám došla úplně, protože odmítla poskytnout jeho osobního asistenta a máme si sehnat svého. V tomto případě to ale není možné - asistent pedagoga dítě vzdělává, osobní asistent zajišťuje fyzickou péči, navíc si ho musí rodina sehnat sama, školka ho platit nemůže.

Snažili jsme se mamince vysvětlit, že pobyt v naší školce pravděpodobně dítěti žádný posun nepřinese. Odpověď zněla, že se toho zbytečně bojíme dopředu a nemáme se tolik stresovat.

Poslední naděje jsme vkládali do speciálně-pedagogického centra, které by mělo uznat, že na přijetí takového dítěte nemáme podmínky. Bohužel, kvůli uzákoněné inkluzi má SPC tolik peněz, že nám můžou okamžitě přispět na rekonstrukci třídy.

Další věc je, že když přijímáte dítě se speciálními potřebami, snižuje se počet dětí ve třídě. Jelikož jsme to nevěděli, byly děti přijaty do plného stavu a dodatečně nikoho vyloučit nemůžete. Tudíž toto dítě bude ve třídě v plném počtu 28 dětí.

Momentálně hledáme nějakou oporu v zákonech, že nám matka osobního asistenta poskytnout prostě musí. Její životní situaci jí naprosto nezávidím, ale čekala bych alespoň soudnost. "Vy chcete zprávu od neurologa? Ale neblázněte, to jsou samé zkratky a stejně to vůbec nevypovídá o tom, jaký on doopravdy je. Navíc nejsem spokojená se zprávou od psycholožky, takže se objednáváme do Prahy. V červenci tady někdo z vás bude, ne, abychom to vyřešili?"

Je mi z toho opravdu špatně. Jak tomuto dítěti můžeme pomoct v běžné mateřské škole? Proč ho musíme přijmout z důvodu, že matka si myslí, že ve speciální školce by byl s "retardy" (její slova) a to vůbec neodpovídá jeho mentální úrovni? Jakou váhu má názor nás, odborníků na předškolní vzdělávání? I když možná raději neodpovídejte, bolí to.

Školka v přírodě - přípravy

A je to tady - čekají nás Mokrosuky! Pro někoho možná zvláštní název malé vísky, pro naše děti téměř kouzelná formule. Zhruba od ledna tohle slovo sem tam vyslovíme a ti, kteří už vědí, začínají jásat. Ti, kteří ještě nezažili, většinou koukají a snaží se zjistit, co je na tom tak "hustýho".

Tak především - 3 dny bez rodičů! Koupání maximálně v bazénu, dlouhá večerka, bojovky, úkoly, odměny, dobrodružství, kamarádi.

Už pár let jezdíme do jednoho areálu, kde nám báječně vaří, máme k dispozici obrovskou společenskou místnost, chatky na spaní, bazén a hřiště. A kolem lesy, louky, skály, zříceninu. Prostě pohádka.

Téma je vždy velké a většinou právě tam vrcholí. Už jsme tady vykopali dinosauří kostru, zachránili unesenou mravenčí královnu, s prasátky našli jejich štěstí a letos budeme pátrat po kouzelné míse, kterou kdysi dávno ukradl jeden drak. Mísa je kouzelná v tom, že kdo se v ní umyje, je hodnější a laskavější. Ale možná je to všechno jinak a my objevíme úplně jiné, kouzelnější a důležitější věci. Nechte se překvapit.

Občas se rodiče děsí, zda to jejich děti zvládnou. Předškoláků se víceméně neptáme, mladší děti řešíme individuálně. Ale ještě se nám nestalo, že by to někomu ublížilo. Naopak, děti se vrací samostatnější, hrdé na to, co dokázaly a zvládly. Je také pravda, že jim to moc neulehčujeme. Vybalit /zabalit si musí samy, ráno se obléknout podle pokynů a dorazit na snídani, hlídat si svoje věci, být tam, kde zrovna mají být a ještě k tomu zvládat fyzicky celkem náročné úkoly. Nikdy ale nejdeme přes jejich možnosti. Je to vždy na hraně nebo o kousek výš, tak, aby je to posunulo vpřed. 

Asi není nutné moc rozepisovat, jak náročné je to pro nás dospěláky. Sice máme každý na starost cca 7 dětí, ale ta 72 hodinová směna se na nás podepíše víc než dost. K tomu žádné příplatky, žádné volno navíc, jak občasné poplácání od rodičů, kteří "by do toho teda nešli ani omylem". Navíc musíme zajistit provoz i ve svým rodinách a občas je to celé o nervy ještě před odjezdem. Letos obzvlášť, protože se pokazilo, co mohlo. Ale všechny krize jsou snad zažehnány a zítra v 8 ráno vyrážíme! A vy můžete čekat podrobný report z Expedice Mokrosuky 2017.

Šablony pro mateřské školy

Původně jsem chtěla počkat, až vychladnu. Ale to se asi jen tak nestane, takže se s vámi podělím o průběh dnešní pedagogické porady.

Možná jste slyšeli o tom, že Ministerstvo školství vydalo tzv. "šablony". Jedná se o příspěvky na různé věci/zaměstnance, které školy potřebují. Na rovinu přiznávám, že se v tom nevyznám nijak do hloubky (jestli je to vůbec možné), ale můžu se s vámi podělit o to, co to konkrétně znamená pro naší školku.

Ministerstvo na nás tlačí, abychom přijímali dvouleté děti. Tento trend razí EU, protože už funguje ve většině států Evropy. V rámci šablon nám nabízí peníze na chůvy a školní asistenty. Chůva pro dvouleté děti má poloviční úvazek na dva roky nebo celý úvazek na jeden rok. Dále jsou v tomto programu peníze na vybavení - přebalovací pulty, didaktické pomůcky, hračky, vybavení tříd (menší nábytek), popř. kočárky. Hezké, že? 

Jenže zadarmo to samozřejmě není. Abychom tyto peníze dostali, musíme se zúčastnit jednoho z projektů. Pro nás připadají v úvahu dva. Vzájemný 16-ti hodinový náslech mezi různými mateřskými školami, doplněný o hrůznou administrativu. Nebo zařídit setkání rodičů s externími odborníky v rozsahu 12 hodin, které je možné rozdělit na 6x2 hodiny. Což v první řadě obnáší sehnat odborníka, který je ochotný přednášet, pak vybrat dostatečně lákavé téma, z každého sezení mít podpisy alespoň 8 rodičů a vše samozřejmě řádně zdokumentovat.

Takže když to shrnu: ministerstvo má na nás požadavek (přijímání dvouletých dětí) a dokonce nám na splnění tohoto požadavku dá peníze, když my splníme jejich podmínky (vzájemné náslechy, odborné semináře s rodiči), i když se toho původního požadavku vlastně vůbec netýkají. My máme například jako téma pro setkávání s rodiči polytechnickou výchovu.

Na jednu stranu, lze čerpat celkem pěkné peníze - min. 200 000, max. 530 000 Kč.

Jenže z principu se nám do toho nechce. Ono to má totiž ještě jeden háček. Tyto šablony platí pouze do roku 2020. Do roku 2020 je přijímání dvouletých dětí dobrovolné, tudíž pokud je chceme přijmout a chceme peníze na vybavení a personál, musíme splnit podmínky. Ovšem od roku 2020 je přijímání těchto dětí povinné a vybavení musí zaplatit zřizovatel školy. Taky si připadáte jako v Kocourkově?

Jeden argument "pro" ostatních ředitelek je ten, že klesají počty dětí a bez dvouletých se nenaplní kapacity. Jenže když klesnou počty dětí, konečně by nemuselo být přeplněno a ve třídách by mohlo být 24 dětí, jak je původně v zákonech. Jenže méně dětí znamená méně peněz a my bychom přišly o veškeré mimořádné odměny, případně by se snižovaly úvazky.

Nám z dnešní porady vyšly tři závěry: úplně se na to vykašlat (ale možná budeme mít "černý puntík"), udělat to tak napůl (protože to jde všechno krásně "očůrat", ale práce je s tím stejně), nebo to opravdu všechno poctivě zpracovat a pak doufat, že se vlastně najde někdo natolik kvalitní, aby tu pracně vyadministrovanou pozici zvládl zastávat.

Vzdělávání dvouletých (nebo i mladších) dětí je v Evropě naprosto běžné. Ze současných výzkumů, tuším z Francie, dokonce vyplývá, že dětem nijak neublíží, pokud je to zařízené tak, že jsou 4 děti na jednoho stálého dospělého. V našich podmínkách se nám o tom může leda znát. Podle PhDr. Svobody u nás za současných podmínek vyrostou děti "citově ploché až psychopatické". Ale to asi připadá našim úředníkům v pořádku.

Může už do školky?

Včera u nás proběhl Den otevřených dveří a i když jsem propotila dvě trička, byla jsem velmi mile překvapená. Zájem rodičů obrovský, padaly praktické a smysluplné otázky, takže mi ani nevadilo zůstat v práci přesčas. Jediné, co mě mrzelo, byly očividné traumatické zážitky ze školkových let rodičů.

"Ještě se děti zavírají do skříně, když zlobí?"

"Nám učitelky přelepovaly oči, když jsme nechtěli spát."

"Křičíte na ně hodně?"

"Budete je nutit do jídla?"

Bylo mi smutno. Hodně smutno. Mrzí mě, když má někdo takový zážitek ze školky. Z prostředí, které se stává první širší "rodinou" v životě dítěte. Z prostředí, kde by měla vládnout pohoda a důvěra. Ale aspoň mám možnost to změnit.

Celé dopoledne i odpoledne vysvětluji zájemcům principy komunikace s dětmi, respektující přístup, požadavky na samostatnost a kritické myšlení, mluvím o snaze vybudovat přátelské prostředí, chovat se k druhému hezky a ohleduplně. Je těžké tohle vysvětlovat někomu, kdo o předškolním vzdělávání nemá sebemenší potuchy. Mám pocit, že by to vydalo na celodenní seminář.

Překvapily mě i požadavky na smíšené třídy. U nás si za nimi stojíme, ale velmi často dochází k výměnám názorů s ostatními školkami, že je to takhle špatně a děti by měly být rozděleny podle věku. Ano, smíšená třída je mnohem náročnější. Ale když si tu práci dáte, dostanete mnohem větší odměnu. A já jsem ráda, že to tak vnímají i rodiče. 

Co mě asi nejvíc u letošních zájemců překvapilo, byl velký posun v komunikaci s dětmi. Všechno probíhalo na úrovni klidného vysvětlování, takže i když byly děti v novém prostředí hodně zvědavé a rozdováděné, stačila informace od maminky, jak to bude nebo nebude probíhat a bylo vyřešeno. Prosté oznamovací věty typu "Jsme tu jen na chvilku, takže si vyndej jednu hračku a pak jí vrať na místo", řečené laskavě a trpělivě udělají mnohem větší službu než nervózní okřikování. Ale samozřejmě takhle musí být děti vedené od začátku. Byl znát posun v tom směru, že děti měly nastavené hranice, ale vše bylo domluvené a pro ně srozumitelné. Proto jsem se nebála diskutovat s rodiči klidně i půl hodiny, aniž bych měla pocit, že mi ti prcci zboří třídu.

A kdy je tedy vhodný čas nastoupit do školky? Rovnou říkám, že dvouleté děti mají být doma s maminkami. My mámu nenahradíme, ani přes veškerou snahu. Nejmladší holčička ke mně nastupovala, když jí byly 3 roky 14 dní. Zvládla to hlavně díky tomu, jak byla vedená od malička, protože její maminka je na ní a dvě další sestry sama. Jsou samozřejmě výjimky, jsou děti, které potřebují do školky už třeba ve 2 a 1/2 letech. Ale většina na to ještě není ani zdaleka připravená.

Když tedy pominu ten věk alespoň 3 roky, je důležité být bez plen, aspoň nějakým způsobem si umět říct na záchod, zvládnout se najíst lžící a umět něco málo obléknout. To úplně stačí, se zbytkem už si poradíme.

Když si přece jen nejste jistí, je dobré zkusit ze začátku chodit do školky i s dítětem, třeba na dvě hodiny. Učitelky by vám měly po domluvě vyjít vstříc. Prvních 14 dní až měsíc berte děti po obědě a postupně je zvykejte na delší pobyt. Adaptace může probíhat až dva měsíce, takže nemusíte plašit hned po prvním týdnu. A jen tak mezi námi - největší pláč je vždy, když se maminka kouká. Jakmile se zavřou dveře, bývá za pár minut po slzičkách.

Nebojte se školky. Vím, že leckde to ještě dodnes není ideální. Ale ptejte, zjišťujte, co vám a vašemu dítěti bude vyhovovat. Ani nevíte, jak je mi smutno, když si představím, že ty nové děti vlastně už neuvidím. Že v červnu naposledy obejmu ty "svoje" a na pár let bude konec. Bude to těžké, přetěžké loučení, protože přijdu o kus sebe samotné.
EDIT: Mateřská škola má v první řadě vzdělávat (všimněte si toho slova škola) a já si opravdu nedokážu představit, jak vzdělávat dvouleté dítě s jeho vývojovými specifiky společně s 25-28 dětmi ve věku 3-7 let. Určité řešení je ve snižování počtu dětí ve třídách. Ale i tak tuhle situaci vždycky někdo odnese. A ne, nejde mi o sebe, abych to měla jako učitelka "pohodlné". Můj největší zájem je, aby bylo dobře dětem. Což je v takové situaci téměř nemožné dokázat.

Kroužky

Blíží se nám den otevřených dveří. Do třídy se nahrne 20 zvědavých maminek najednou, každá má spousty otázek, ale díkybohu za to. Pak chodí maminky, které jen postávají v koutě, dítě drží pevně u sebe, rozhlíží se a hodnotí. Z těch bývám nervózní, protože obvykle z nich vypadne něco jako "Tak sem ne. Tady nemají bio mléko.", případně "Podívej se na ty děti. Mezi takové naše chodit nebude."

Rodiče, já chápu, že chcete pro své děti to nejlepší. My se jim to nejlepší taky snažíme dát ze všech sil. Ale pokud bude vzdělávání vaší ratolesti záviset na bio potravinách, "nezávadném" složení třídy a podobně, asi se opravdu nedomluvíme.

Dalším kamenem úrazu jsou kroužky. Zeptá se na ně většina rodičů. A většina je také vyžaduje. Trpělivě vysvětlujeme, k čemu by dětem byl kroužek kreslení, hudební výchovy či pohybových aktivit, když to všechno dostatečně obsáhneme v řízené činnosti? Jediné, co nabízíme, je plavání pro předškoláky. A i to dost narušuje program, byť jde o jedno dopoledne v týdnu. Možná může být pro někoho jednoduší, zařídit si ve školce kroužek na každý den, a nemít v podstatě nic na práci. Pak ovšem nechápu, proč dotyční ve školství pracují, protože pak to vypadá spíše jako hlídací koutek.

Takže za mě kroužky ve školce opravdu ne. Zbytečné, bere to čas nám i dětem, který bychom mohli trávit pohromadě.

Odpolední kroužky mimo mateřskou školu jsou rozhodnutím rodičů. Nemám nic proti tomu, když má dítě jednou týdně nějaký zajímavý program. Ideální je všeobecný pohybový rozvoj, jako nabízí třeba Sokol. Jednostranně zaměřené sporty bývají spíš na škodu, protože dítě většinou není natolik pohybově rozvinuté, aby se jim mohlo naplno věnovat.

Mrzí mě, když rodiče děti nutí. "Já jsem byl na sport dřevo, ale náš malej to zvládne i za mě." "Nikdy jsem neuměla kreslit, tak jsem jí přihlásila, aby to uměla aspoň ona." Dnes přišli rodiče s informací, že jejich syn bude střídat klasickou školku se soukromou anglickou. Na náš argument, že s jeho logopedickými vadami to bude spíše kontraproduktivní, nechtěli ani slyšet. Je přece ostuda, když se dítě v 5 letech nedomluví v zahraničí. 

Hodně také záleží na povaze dítěte. Někdo bude milovat společnost a doma s mámou by se unudil. V tom případě je lepší mít bohatější program. Jiný bude spíš introvert a po celém dni ve velkém kolektivu touží jen po dece, plyšákovi či knížce. Naslouchejte svým dětem, vnímejte jejich potřeby. Berte je takové, jaké jsou a respektujte jejich volby. Je to váš nejtěžší rodičovský úkol - přijmout dítě bez výhrad a očekávání.

Studentky a praxe

Naše mateřská škola je fakultní - máme smlouvu s univerzitou, že u nás budou studentky vykonávat praxi. V našem městě takhle funguje asi 5 školek.

Pro nás to znamená, že na podzim a na jaře dostaneme přidělenou studentku, případně si může sama požádat o konkrétní místo, a my ji pak v různých časových obdobích připravujeme na naše krásné povolání. Na podzim chodí ve skupinách po 5, na jedno dopoledne, jen se koukají a vyptávají. Pak chodí už samy 1x týdně, později mají souvislé praxe 2 a 3 týdny, kdy by měly již samostatně pracovat. 

Vždycky se na holky těším. Přicházejí nezatížené praxí, nasávají dobré i špatné příklady, dětský svět většinou teprve objevují. Navíc jsem sama takhle začínala, takže mám ještě dobře na paměti všechny ty strachy, obavy a stydlivost. Vždycky se maximálně snažím pomoct, povzbudit, pochválit. Jenže jsem skoro vždy zklamaná. Za ta léta se objevily přesně 4 dobré studentky, kterým jsem opravdu s čistým svědomím mohla podepsat záznam o praxi a prohlásit, že z nich budou dobré učitelky. Loni na podzim jsem dokonce musela napsat rozhodnutí o nedoporučení udělení zápočtu.

Studentka B., třeťačka, její první delší souvislá praxe. Jakmile se sešlo víc než 10 dětí najednou, už nepromluvila. Styděla se, bála se, že nezaujme, a nakonec opravdu nezaujala. Byla vysoká, statná, děti se jí tedy bohužel spíš bály. My jsme se s kolegyní trápily, jak jí pomoct, ona sama na konci praxe přiznala, že zjistila, že tohle opravdu není povolání pro ní. Je fajn, že si to uvědomila, ale půl roku před doděláním bakaláře?

Studentka P., druhačka. Prý měla různé praxe z táborů. Vypadala jako něžná, křehká víla, byla to drobná blondýnka. Děti z ní byly nejdřív paf, po dvou tmavovlasých učitelkách, co chodí jen v černé, to byl trošku šok. Jenže slečna si sedla mezi děti na koberec a dívala se z okna. Ano, vypadala u to úžasně, a jeden už jí viděl tančit někde na paloučku u lesa. Jenže ona na děti nepromluvila, neusmála se, nezajímala se. Zase to bylo trápení, ale ona ze sebe měla dobrý pocit. Jestli školu dodělala a učí, nevíme.

Studentka M., třeťačka. Nikdy žádný zájem, žádné přípravy, nulový vztah k dětem. Když jsme se jí ptaly, jestli tuhle práci chce vlastně dělat, odpověď byla jednoznačná: "Proboha, jenom to ne!"

Slečny, které si nejdřív ráno v klidu vypily kafíčko a snědly svačiny, ani nepočítám. Zbytečné nervy. Budoucích učitelek, které se bojí dětí, jsem také viděla mraky. Jedna studentka se pro jistotu neustále mazala antibakteriálním gelem. Jít si hrát s hračkami? Klidně. Děti? Nezájem. Já mám s těmi dětmi jako i mluvit?? Na vycházku do parku chodí v nejlepších džínách a kozačkách a pak se diví, že si s nimi chtějí zabahněné děti hrát. A tak dál...

Když některá na rovinu přizná, že tu školu studuje jen proto, aby měla titul, tak to beru. Sice tomu nerozumím, protože to není jednoduchý obor, který se dá vystudovat jen tak, pro papír, ale aspoň si nic nenalháváme. V tu chvíli se přestávám snažit, nedělám ze sebe tři týdny šaška a všem se nám uleví. Ale když chodím tři týdny do třídy, kde musím předvádět výkon na 250%, každý svůj krok komentovat a zdůvodňovat a nedočkám se ani díky nebo bů, je mi zle. Kolikrát i děti přiznaly, že se jim po odchodu studentky ulevilo. Ony moc dobře vycítí, kdy je tam někdo pro ně a kdy se chodí jen nezúčastněně dívat. 

Za dva týdny nás to čeká znovu. Ale já se těším, slečna vypadá sympaticky, ochota pracovat je velká, tak můžu jen doufat, že se opět nezklamu a užijeme si to všichni. Protože co si budeme povídat, čerstvý vítr se hodí vždycky.

Odklady - školní zralost a připravenost

Opět musím reagovat na jeden svůj tweet, hlavně tedy na diskuzi, která se pod ním odehrála. Chápu rozdílné pohledy na problematiku odkladů školní docházky, já mohu prozatím nabídnout názor pedagoga. Dnešní příspěvek bude odbornější, případné dotazy proto ráda zodpovím.

V první řadě je důležité si uvědomit, že je rozdíl mezi školní zralostí a školní připraveností.

Do školní zralosti patří vývoj centrální nervové soustavy a fyzický vývoj. Školní připravenost souvisí s psychickou a sociální zralostí. 

Abyste si pod tím dokázali představit něco konkrétního, uvedu pár příkladů.

Školní zralost 

• přiměřená výška a váha, datum narození (individuální posouzení u dívek narozených červen-srpen, u chlapců březen-srpen), zdravotní stav, zralost CNS (vyhraněnost laterality)
• rozlišování tvarů a barev, rozlišování jednotlivých hlásek, správné držení tužky, úroveň kresby
• orientace v čase a v prostoru, třídění věcí podle velikosti, délky, množství, druhu
• logické myšlení
• početní představy - počítat do 10, sčítat a odčítat do 5
• správná výslovnost všech hlásek (kromě R), dostatečná slovní zásoba, dodržování gramatických pravidel
• schopnost zapamatovat si větu o 7-8 slovech, umět básničku, písničku

Školní připravenost

• emocionální stabilita, schopnost odpoutat se od rodičů, samostatnost, schopnost vytvořit si vztah ke školní práci, pozitivně motivovaný vztah k vrstevníkům, určitá míra sebekontroly
• potřeba smysluplné činnosti, schopnost přizpůsobit se nové životní situaci, řešit jednodušší konflikty a problémy
• schopnost soustředění a zaměření pozornosti, dokázat vydržet u úkolu a dokončit ho, i když dítě nebaví, mít pořádek ve věcech, nezapomínat věci

Důvody pro odklad

• problémy v pozornosti a koncentraci na činnost
• problémy v grafomotorice
• problémy pracovního tempa
• problémy vědomostního rázu
• problémy v komunikaci
• nevyhraněná lateralita
• emoční nezralost
• sociální nezralost

Jak vidíte, dítě toho musí zvládnout před nástupem do školy opravdu hodně. Ideální by samozřejmě byla jak práce doma s rodiči, tak v mateřské škole, ale jsou případy, kdy ať děláte, co děláte, stejně to nebude stačit. V takovou chvíli je důležité si přiznat, že odklad dítěti stejně nepomůže, že každý prostě nemůže být jedničkář. Abych se vyjádřila i k počtu odkladů - loňský rok ho dostalo v naší MŠ z celkového počtu 45 předškoláků jen 5 dětí. Jak si jistě dokážete spočítat, opravdu to není každé druhé.

Dát do školy dítě, které je buď nezralé nebo nepřipravené, je obrovský risk. Spolužáky pravděpodobně nedožene, nejpozději ve druhé třídě začnou velké problémy ve výkonosti i v chování, dítě může mít psychické potíže a pravděpodobně bude naprosto demotivované. Přitom by stačilo rok počkat, aby si všechno "sedlo".

Jeden čas jsem uvažovala o jakémsi kroužku, přípravce pro předškoláky. Nevím, možná to ještě někdy zrealizuji. Máme totiž k dispozici skvělé diagnostické materiály, které s dětmi plníme každý rok a mnohdy to bývá velká pomoc pro rodiče, kteří váhají, jak to se školou udělat. 

Na závěr bych jen chtěla dodat, že toto je postoj naší mateřské školy, popř. třídy, a opravdu nevím, jak to funguje jinde. O odkladu také vždy rozhodují rodiče, ne učitelé. Doufám, že to třeba někomu pomůže problematiku odkladů školní docházky pochopit. I když by se toho dalo napsat desetkrát víc.

Květované halenky

Všichni pedagogičtí pracovníci by se měli dále vzdělávat. Někdo začne studovat, aby držel krok s novinkami a načerpal nové nápady, většina chodí na vzdělávací semináře. U nás to funguje tak, že dvakrát ročně dostaneme katalog od Krajského vzdělávacího centra s nabídkou seminářů, alespoň dva si vybereme, absolvujeme je a  za 4-8 hodin v lavici dostaneme osvědčení.

Nesnáším tyhle semináře. Proč? 

Chodí na ně ostatní učitelky. A protože naše město není zas tak velké, potkáváte většinou stejné tváře.

Ano, jsou tam občas holky v mém věku, ale obvyklý průměr je cca 50 let. A všechny tyhle učitelky mají společnou jednu věc - květovanou halenku. Ve většině případů XXL. Krátké kudrnaté vlasy, tzv. květák, mnohdy knírek. Přísný strhaný obličej. Vždycky propadnu depresi, jestli takhle dopadne každá učitelka. Zastávám názor, že když člověk pracuje s lidmi, měl by o sebe pečovat. Pro mě je samozřejmost přijít do práce upravená. Uznávám, že sice nevypadám jako typická učitelka - oblékám většinou černou, mám červené vlasy a po těle (zatím) 4 tetování. Poslouchám metal, rock a punk. A nikdy nebyl problém, jak ze strany zaměstnavatele, tak ze strany rodičů či dětí. Tetování schovávám, dokud mě rodiče neznají a nedůvěřují mi. Děti jsou vždycky nadšené, nový "obrázek" zkoumají a chválí. V první školce jsem musela chodit v bílých doktorských kalhotách a veselém, barevném tričku. Cítila jsem se hrozně, byla jsem nervózní a samozřejmě se to podepisovalo na mém výkonu. Takže jsem moc ráda, že teď můžu být sama za sebe. 

Ale prostě nepochopím, když je učitelce jedno, jak vypadá. Občas mě napadne, jak se asi musí cítit to tříleté dítě, které přijde první den do školky, všeho se bojí a mezi dveřmi ho "přivítá" pani, u které si ani není jisté, zda vypadá spíš jako jeho babička nebo dědeček. A není to o tom, být superštíhlá, nosit značkové věci a dokonalý make-up. Naprosto stačí působit upraveně a pokud možno mile. Uznávám, že i učitelka v blůzce a s knírkem může být skvělá. Jen jsem zatím takovou nepotkala.

Ale abych neřešila jen povrchní věci, jako je vzhled, vrátím se k průběhu seminářů.

Teoretická část nebývá špatná, když nemáte vyloženě smůlu na lektora. Pak přichází část o mnoho horší - diskuze. Jedna či dvě otázky k tématu a už se to rozjíždí. Každá chce řešit svůj problém, každá si potřebuje postěžovat. Na všechno - děti, rodiče, systém, zdraví, osobní problémy. Když se řeší problémy s dětmi, mám kolikrát co dělat, abych nezačala křičet. Kolik bych jich šlo vyřešit jen změnou přístupu. Ze začátku jsem měla tendence říkat svůj názor, ale rychle mě to přešlo. Nemělo to vůbec cenu a ještě jsem byla označena za mladou, a tím pádem  nezkušenou a naivní. Že nám to  ve školce funguje, už nikdo slyšet nechce. Někdy mám pocit, že ani řešení znát nechtějí. Jen si prostě postěžovat. 

Zatím z každého semináře jsem odešla naštvaná, frustrovaná a  zklamaná. A také s pochopením pro všechny stereotypy, které se o učitelkách říkají. Proto slibuji, že takhle neskončím. Vyčerpaná, negativní, s knírkem a květovanou blůzkou. Protivná od pohledu. Pro jistotu jsem poprosila manžela, aby mi to když tak připomněl. Tahle práce se dá přece dělat úplně jinak - počínaje přístupem k dětem, rodičům, (sebe)vzdělávání až po ty učesané vlasy, slušivé oblečení a milý úsměv.

Prázdninový provoz

Příští týden máme jarní prázdniny. A já dostala poprvé volno! Tedy částečně, ve čtvrtek a v pátek půjdeme uklízet třídu. Budou nám totiž měnit koberce (po 5 letech škemrání) a my pak musíme uvést třídu zase do původního stavu. A protože si naše paní uklízečka vzala dovolenou, je to s kolegyní na nás. Takže pěkně hadr do ruky a pojedem. 

Prázdninové provozy fakt nemám ráda. Školy mají volno, my funguje pořád - o podzimních, pololetních, jarních i letních. Kdyby by byl zájem, musíme i o Vánocích. Vždy dopředu zjišťujeme docházku, abychom si mohly alespoň zhruba naplánovat dovolenou a ve službách se vystřídat. I když není výjimkou, že se přihlásí 25 dětí a dorazí jich 10. To si pak připadáte velmi užitečně a taky je to nuda. S tak malým kolektivem totiž nic nepodniknete.

Mnohem horší to ale bývá pro děti. Všech 6 tříd se spojí do jedné, maximálně dvou, k tomu cizí děti, učitelky i prostředí. A teď si do toho představte tříletého introverta vázaného na jeho zvyky a rituály. Tady by bylo na místě vysvětlit jeden z mých tweetů o tatínkovi-podpantoflákovi. Právě tenhle tříletý chlapeček dorazil v 6:30 o pololetních prázdninách do školky. Byl první, tedy žádný kamarád na blízku, a cizí učitelka k tomu. Plakal celé dopoledne, než se odvážil přijít a svěřit se, že se mu stýská po mamince.

"Maminka je asi v práci, viď?"

- "Ne, maminka je doma s Péťou."

"A Péťa je miminko?"

- "Ne, Péťa už chodí do školy a má prázdniny."

Nechápaly jsme. Brečel i celé odpoledne, nakonec tam zůstal s další cizí učitelkou půl hodiny sám, než si ho tatínek v 16:15 vyzvedl. Kolegyně se pochopitelně horkotěžko držela a zeptala se, jestli by nebylo možné to příště vyřešit jinak. Tatínek pokrčil rameny, sklopil oči a zakoktal něco ve stylu, že to rozhodla manželka. 

Předškoláci to zvládají většinou dobře, ale i tak poznáte, že nikomu tenhle systém není zrovna příjemný. Samozřejmě chápu, že není možné brát si v dnešní době na každé prázdniny dovolenou, ale nad čím mi zůstává rozum stát, jsou rodiče, kteří tu možnost mají. Třeba maminky na mateřské. Přijdou pak s argumentem, že by už neuměly takhle velké dítě doma zabavit. Jedna maminka prohlásila, že si potřebovala jeden den vyprat prádlo, druhý ho vyžehlit, no a pak už je půlka týdne a to do konce vydrží. Vydržel, co mu zbývalo. Ale proč pak ty děti mají? Když neví, jak je zaměstnat, nechtějí s nimi trávit čas (i takové přiznání už bylo) nebo tvrdí, že je jim ve školce líp, než doma. O čem to pak asi vypovídá?

Jsem ráda, že se tomu provozu aspoň jednou vyhnu. Ano, je to zbabělé a sobecké, ale jsou chvíle, kdy prostě nezvládám týden koukat na děti, které se trápí. Takové většinou ani nezabavíte, protože jen sedí a koukají ke dveřím a občas se přijdou zeptat, kolik je hodin. 

Zvykli jsme si děti odkládat. Do školky, školy, kroužků. Jaký s nimi pak budeme mít vztah? Proč by se o nás měli chtít jednou postarat? Smekám před rodiči, kteří se takhle nechovají. Poznáte je tak, že jejich dítě většinou nemá potřebu sedět vám celý den na klíně a mazlit se s touhou být raději ve školce, než doma.

O dětech a rodičích

V prvním příspěvku jsem psala, že se snažíme mít s rodiči co nejlepší vztahy. I přes veškerou snahu to samozřejmě není možné na 100%, každý je ochotný do takového vztahu investovat v jiné míře. A my to respektujeme. 

Ovšem když se to povede, vznikají skvělá přátelství. Na návštěvu se vracejí i dnešní školáci, rodiče k nám dávají mladší sourozence, nikoho snad nepohorším přiznáním, že asi s půlkou rodičů si tykáme. S některými se vídáme i mimo školku, známe svoje širší rodiny. A ve třídě je pak hned jiná atmosféra.

Co se ale moc ovlivnit nedá, je vztah mezi dětmi a rodiči. Většinou to poznáte hned první den. Mezi dveřmi se vám totiž můžou objevit zhruba tyto typy:

1) Pohodáři - moji nejoblíbenější rodiče, bohužel spíš v menšině. Oni i dítě přichází s úsměvem, někdy lehkou nervozitou, ale je vidět, že nástup do školky berou jako běžnou součást života. Představí se, vyptají se na základní věci, dítě ujistí, že si je vyzvednou a že je všechno v pořádku. Loučí se a odchází s důvěrou v nás i potomka. Dítě je tím pádem v klidu a většinou vyráží na průzkum třídy a hraček. Pohoda, brnkačka.

2) Nerváci - většinou maminky. Dítě už přichází se slzami v očích či rovnou s pláčem, na rodiči vidíte, že by nejradši spustil taky. Jdu se tedy představit první, s co nejmilejším úsměvem a kapesníkem v ruce. Uklidňuji, popisuji, vysvětluji. Někdy se to podaří, uklidní se rodič a posléze i dítě, jindy to eskaluje v další a další dotazy. Co budete dělat, když začne plakat? Co když se mu tady nebude líbit? Nepřeji si, aby musel polévku! Venku nesmí běhat, protože měl minulý týden kašel (v lepším případě, vy, kteří mě čtete na Twitteru, si jistě vzpomenete na chrchlík). Prostě jedna zbytečná starost za druhou a dítě trpí. Rodiče se pak snažím nenápadně vyprovodit a dítě zaujmout. Úspěšnost 75/25 v můj prospěch. Naštěstí.

3) Podnikatelé - to bývá oříšek. Svůj nejdražší poklad vám obvykle předávají mezi dveřmi s mobilem u ucha, dostanete papír s kontakty na 4 chůvy, ty značkové tepláčky jsou na ven, ale nesmí si je zničit, tak, musím letět a odpoledne pa. Dítě je většinou zvyklé a odchází se zabavit samo. Domů chodí poslední, i když doopravdy domů se dostává až po večerníčku, protože mezi tím musí stíhat spoustu kroužků. 

Zkušenosti jsou opravdu různé, většina rodičů je ale naštěstí celkem normálních. V paměti vám  pak zůstávají spíš ty extrémy.

Holčička, 5 let, pro kterou byl první den ve školce zároveň dnem, kdy měla být poprvé bez rodičů. Asi si dokážete představit, jak to dopadlo. Teď mimochodem dochází k  psychologovi, po roce přesvědčování, že tam opravdu problém je, a to veliký.

Kluk, 3 roky, oba rodiče podnikatelé. Odjeli na 10 dní na služební cestu, jeho nechali chůvám a strejdovi. Vydržel 3 dny, pak se začal psychicky hroutit. A já s ním, protože jsem tehdy nemohla hodně dlouho otěhotnět a nechápala tu nespravedlnost, proč někdo takový mít děti může.

Holčička, 6 let. Pravděpodobně zneužívaná a týraná starším bratrem. Matka to odmítala nahlásit, protože se ho bála a on jí sháněl drogy. Jeden z nejmarnějších bojů, který jsme kdy vedly.

Mohla bych pokračovat do aleluja, ale nechci končit negativně. Proto bych ještě ráda zmínila maminku-samoživitelku se třemi princeznami. Má můj obrovský obdiv a respekt. Ti rodiče, kterým připadá normální si s dětmi hrát, číst jim a věnovat jim svou pozornost. Pozná se to, opravdu. Tatínek, který přišel o těžce nemocnou manželku, a přesto dokázal dát svému synovi tolik lásky, že to oba skvěle zvládli. Maminka, která na přání své dcery nezabalila její kufr na školu v přírodě, ale všechny věci jí nafotila, vytiskla a vyrobila knížku, podle které se mohla sbalit sama.

Prosím, když už děti máte, věnujte se jim. Přečtěte jim pohádku před spaním, vezměte je na výlet, naslouchejte jejich zážitkům, ale i trápením a obavám. Důvěřujte jim. Možná na to nevypadají, ale dokážou toho strašně moc. Važte si toho, že je máte. Ne každý takovou možnost má.

Učitelka = nezodpovědný tyran?

Že jsou učitelé stále jednou nohou v kriminálu, to se obecně ví. Nejsem si ale jistá, jestli si opravdu každý dokáže představit, co to znamená v praxi. Vzít si na triko 28 jedinců s pochybným pudem sebezáchovy totiž není jen tak. A tak se učitelé (v MŠ) dělí většinou na dvě kategorie.

1) Bezpečák - Výlety? Exkurze? Ani omylem! Škola v přírodě? Jen přes mou mrtvolu! Na ten strom nelez, klacek si můžeš vzít maximálně na délku předloktí. Nelítej tak rychle, pij pomalu. Přes přechod minimálně se dvěma terčíky a stejně se čeká, až široko daleko není žádné auto. Nešlapej do té louže, budeš mokrý.

Neodsuzuju je. Chápu, bojí se, to riziko úrazu a následné stížnosti rodičů je obrovské. Proto si odpracují své hodiny a víc neřeší. Někdy jim to i závidím. Jednu takovou kolegyni mám a považuju jí za jednu z nejlepších učitelek, které jsem kdy poznala.

2) Černá ovce - To jsme my, co porušují pravidla. Výlety nás baví, školu v přírodě si umíme zorganizovat tak, že je to až skoro jako malá dovolená. Lez si na jaký strom chceš, ale musíš umět slézt. Klacek měj dlouhý, jak uznáš za vhodné, ale jakmile s ním někoho šťouchneš, musíš ho zahodit. Běhej, hlavně do kopce! Prší? Bezva, bereme holinky a jdeme si to užít.

Ano, naše děti chodí špinavé, občas odřené, někdy, pravda, i s menším úrazem. Na začátku školního roku rodičům oznamujeme, jak budou děti vypadat a jak tomu přizpůsobit šatník. Někteří jsou nadšení, v jiných očích vidíte tu hrůzu ze zabahněného oblečení. Zatím si zvykli všichni. 

Víte, že už je popsaný syndrom městského dítěte? Takové děti, žijící převážně na sídlištích, vykazují fyzické i psychické potíže, protože přírodu vidí skoro jen z auta. Vytrácí se schopnost běhat do kopce. I to je důvod, proč tohle dětem umožňujeme. Užít si dětství, fyzicky a díky tomu i psychicky prospívat. Jen u toho moc nesmíte přemýšlet nad tím, co by se mohlo stát.

Takže nezodpovědnost bychom měli, co s tím tyranem? Dnes jsme se s kolegyněmi bavily o tom, jak je vlastně velmi snadné označit naše chování a metody jako týrání. Občas se objeví ve zprávách senzace, kde všude mučí ve školkách děti. Nechci zavírat oči před tím, že se to opravdu někdy děje. Je to pro mě tak smutná a nepochopitelná věc, že se pak chvíli stydím za to, že jsem taky učitelka.

Jenže co pak se situací, kdy vás rodič obviní neprávem? 

Stalo se mi o jednom prázdninové provozu, že jsem měla ve třídě sourozence z Turecka. Tatínek velmi suverénní, automaticky mi tykal, byla jsem pro něj služka. A pak mě jednou viděl na zahradě, jak držím jeho synovi ruce u těla a něco mu říkám. V tu chvíli vypadal, že mi jednu natáhne. A já skoro nedostala šanci vysvětlit, že mu kolem hlavy lítala včela a on začal křičet a máchat rukama.

Nebo stížnost jedné maminky, že jsme synovi odepřely jídlo. Ano, vzaly jsme mu oběd. Odmítal jíst s argumentem, že mu stejně maminka cestou ze školky koupí párek. Jen jsme se otočily, vylil polévku do dřezu. Druhé jídlo vyhazoval z talíře k sousedovi. Tak o něj přišel.

Studená voda do obličeje. Ano, drastická metoda. Jenže co udělat s dítětem, která má takový záchvat vzteku, že je ohrožením pro ostatní i pro sebe a začíná modrat?

Proto prosím, myslete na to, že každá mince má dvě strany. My nechceme dětem ubližovat. Často je bereme jako svoje vlastní. A trápí nás, když občas musíme zakřičet, houknout, chytit pevněji za ruku. Nepodkopávejte naši autoritu, my opravdu víme, co děláme. Alespoň já mám tedy svědomí čisté.

Takový obyčejný den

Ve školce se jede na dvě směny. Při ranní vymýšlíte a organizujete vzdělávací činnosti a víceméně po obědě jdete domů (až doděláte všechny nástěnky, zapíšete do třídnice a zodpovíte půlce rodičů dotaz, zda jejich poklad papal). Na odpolední přicházíte kolem deváté, jste k ruce kolegyni, uspáváte děti, připravujete činnosti na odpoledne a mezi 15:30 - 16:30 se odplazíte směr domov.

Já do práce dojíždím celkem z daleka, takže musím vstávat ve čtyři. Díky tomu si pak chodím odpoledne většinou lehnout.

A takhle to obvykle vypadá..

Vyhrabávám auto ze sněhu, do práce se kloužu max. rychlostí 40 km/h. Letím si okopírovat pomůcky, rychle převléknout a v 6:30 už zvoní na zvonek první nedočkavci. Dva předškoláci, A. a F. vletí do třídy, křičí a ihned se dožadují povolení, zda smí vytáhnout velké kostky (molitanové kusy různých tvarů určených především na cvičení, ale u nás spíš na stavby). Povoluji, načež poslouchám, čeho se bude dnešní hra týkat. Má předtucha je správná, opět se staví tank, na který budou útočit příšery, které se musí zabíjet. Připomínám pravidlo o (ne)existenci zbraní ve třídě a jdu si chystat ranní činnosti ke stolku.

Sotva tam dojdu, znovu zvonek. Ideálně bych měla mít k ruce uklízečku, ale té zatím chybí cit pro tyhle "drobnosti". Takže vzdělávám, vychovávám, odzvoňuji a chystám nádobí zároveň. 

Dva bráchové, M. a T. M. má odklad, je to moc fajn kluk a snaží se. T. je... střevo. Fakt, nepřeháním. Roztomilej, ale na zabití. Přichází s pláčem, že chce jít s maminkou domů. Chlácholím, vysvětluju. Spustí řev. Takový, až mu přeskakuje hlas, dupe, mlátí kolem sebe a snaží se utéct. Chytám ho pevně do náruče, přichází amok. Promiň, prcku v břiše, že tohle musíš poslouchat. Snažím se zjistit, co je za problém. Z vteřiny na vteřinu se uklidňuje, že ho prý trápí, že jsme už ve školce odstrojili stromek. Oukej.

A pak nával rodičů a dětí. Jedny kapky do očí, vyměnit dvoje peřiny, bolí ho koleno, kdyby něco, pište, ráno měla průjem, ale už dobrý, ten má svůj jogurt, pět rodičů platí divadlo, dotaz k hodinám plavání, ten jde po spaní, ale pravděpodobně napíšu sms, že jde po obědě, zapomněla rukavice, jedny slzičky, na bobování sundat brýle, otázka k zápisu do školy a případnému odkladu. S přátelským úsměvem rozdávám odborné rady, do toho se věnuju dětem u stolečku, které mají potíže s dějovou posloupností.

Je 8, mám propocené triko, prckovi se ani trochu nelíbí, že jsem ještě nejedla a T. opět dostává záchvat vzteku a stesku po mamince.

Chci domů.

Dokončujeme práci u stolu, na nepořádek ve třídě radši nekoukám a jdeme svačit. Děti si chodí průběžně podle toho, jak mají hlad, jen ví, že si musí hlídat čas, jinak se svačina odnáší a mají smůlu. Jdu mezi prvními.

O něco později úklid, díkybohu dorazila kolegyně, takže si můžu poprvé skočit na záchod a osušit čelo.

Průběh naší porady s dětmi popíšu jindy, to by bylo na dlouho. Jen myslet na to, abych obsáhla všechny vzdělávací oblasti, aby děti jen pasivně neposlouchaly moje moudra a po hodince práce je můžu spokojeně poslat napít, vyčůrat a do šatny.

V šatně dostává T. třetí záchvat, protože ven prostě nepůjde. Téměř násilím ho oblékáme, on si pak sedne spokojeně na lavičku a má radost, že jdeme bobovat.

Vracíme se zmrzlí, ale spokojení. Dávám na sušák 22 promočených kalhot a 22 stejně mokrých bund, o boty a čepice se postarají sami.

Oběd, trocha dohadování se nad polévkou, jedno zvracení, dvě vylitá pití.

Převlíknout, vyčůrat, přečíst pohádku a spát.

Byl to fajn den. Všichni jsme přežili.

Vysněné povolání?

O tom, že budu jednou učit ve školce, jsem měla jasno už jako malá holka. Vzorem mi byla babička, učila jsem sousedovic děti i příbuzenstvo. Přesto jsem se po gymplu chvilku rozmýšlela. Přijali mě totiž i na obor Tlumočnictví a překladatelství, mluvila jsem v té době čtyřmi jazyky a rodiče by byli samozřejmě mnohem radši, kdybych si budovala kariéru. Ale nakonec jsem je zklamala a šla si za svým dětským snem.

Někdy přemýšlím, jestli to bylo správné, ale hluboko v sobě vím, že jsem se rozhodla dobře. Jen jsem měla dost naivní představy..

V první školce jsem vydržela 3 měsíce. Šikana od vedení, otřesné podmínky, na děti se jen křičelo. Způsobilo mi to zdravotní problémy, které si ponesu do konce života.

Jednou mi při uspávání dětí zavolala moje kamarádka, u které jsem byla při škole na praxi. Její kolegyně otěhotněla, jde na rizikové a chtěla by mě k sobě na třídu. Neváhala jsem ani minutu.

A tak jsem v prosinci 2013 nastoupila do ráje. K mým Sluníčkům. Za pár měsíců je budu s velmi těžkým srdcem opouštět, ale snad jen na krátkou dobu.

Na téhle třídě se pracuje trošku jinak. Děti jsou pro nás parťáci, oslovují nás jménem, tykají nám a my je respektujeme. Připravujeme pro ně co nejzajímavější projekty, zkoumáme, experimentujeme a přemýšlíme. Vždy si stojíme za věkově smíšenou třídou, která je sice náročnější, ale jak jinak se mají mladší učit od starších a starší pomáhat mladším? Je pravda, že málokdy od nás děti odchází s nadrcenými básničkami, ale zato umí přemýšlet. A to je pro nás mnohem důležitější. Učíme je kritickému myšlení, toleranci, k ochotě pomáhat druhým, samostatnosti, dobrotě a lásce. Ne, nejsou to fráze. Vybíráme pro ně příběhy, které mají smysl, ve kterých jsou podstatné hodnoty. A ono to funguje.

Není to samozřejmě zadarmo. Práci věnujeme o mnoho hodin více, než bychom musely. Naše rodiny s námi občas mají přímo svatou trpělivost. Věříme spolupráci s rodiči, ve třídě jsou kdykoliv vítáni, komunikujeme, vysvětlujeme, jsme otevřené. Neexistují u nás besídky s nacvičeným programem. Chápu, že tohle není pro každého, občas jsme kárány za moc osobní přístup, ale nám se to osvědčuje. Rodiče nám věří, můžeme je kdykoli požádat o pomoc. Je to paráda.

No, a pak si přečtete, že jste jen teta, co hlídá děti a pije u toho kafíčko. Někdy je to k vzteku, jindy k pláči, občas se snažíte vysvětlovat. Dva měsíce prázdnin a k tomu další během roku? Kdepak, ve školkách fungují prázdninové provozy, my volno nemáme. O penězích napíšu jen to, že v prváku na vejšce nám bylo řečeno, ať se radši dobře vdáme.

O negativech českého školství by se toho dala napsat kvanta a občas je to boj s větrnými mlýny. Ale dokud můžu říct, že svou práci dělám s čistým svědomím a s láskou, stojí mi to za to.