Odklady - školní zralost a připravenost

Opět musím reagovat na jeden svůj tweet, hlavně tedy na diskuzi, která se pod ním odehrála. Chápu rozdílné pohledy na problematiku odkladů školní docházky, já mohu prozatím nabídnout názor pedagoga. Dnešní příspěvek bude odbornější, případné dotazy proto ráda zodpovím.

V první řadě je důležité si uvědomit, že je rozdíl mezi školní zralostí a školní připraveností.

Do školní zralosti patří vývoj centrální nervové soustavy a fyzický vývoj. Školní připravenost souvisí s psychickou a sociální zralostí. 

Abyste si pod tím dokázali představit něco konkrétního, uvedu pár příkladů.

Školní zralost 

• přiměřená výška a váha, datum narození (individuální posouzení u dívek narozených červen-srpen, u chlapců březen-srpen), zdravotní stav, zralost CNS (vyhraněnost laterality)
• rozlišování tvarů a barev, rozlišování jednotlivých hlásek, správné držení tužky, úroveň kresby
• orientace v čase a v prostoru, třídění věcí podle velikosti, délky, množství, druhu
• logické myšlení
• početní představy - počítat do 10, sčítat a odčítat do 5
• správná výslovnost všech hlásek (kromě R), dostatečná slovní zásoba, dodržování gramatických pravidel
• schopnost zapamatovat si větu o 7-8 slovech, umět básničku, písničku

Školní připravenost

• emocionální stabilita, schopnost odpoutat se od rodičů, samostatnost, schopnost vytvořit si vztah ke školní práci, pozitivně motivovaný vztah k vrstevníkům, určitá míra sebekontroly
• potřeba smysluplné činnosti, schopnost přizpůsobit se nové životní situaci, řešit jednodušší konflikty a problémy
• schopnost soustředění a zaměření pozornosti, dokázat vydržet u úkolu a dokončit ho, i když dítě nebaví, mít pořádek ve věcech, nezapomínat věci

Důvody pro odklad

• problémy v pozornosti a koncentraci na činnost
• problémy v grafomotorice
• problémy pracovního tempa
• problémy vědomostního rázu
• problémy v komunikaci
• nevyhraněná lateralita
• emoční nezralost
• sociální nezralost

Jak vidíte, dítě toho musí zvládnout před nástupem do školy opravdu hodně. Ideální by samozřejmě byla jak práce doma s rodiči, tak v mateřské škole, ale jsou případy, kdy ať děláte, co děláte, stejně to nebude stačit. V takovou chvíli je důležité si přiznat, že odklad dítěti stejně nepomůže, že každý prostě nemůže být jedničkář. Abych se vyjádřila i k počtu odkladů - loňský rok ho dostalo v naší MŠ z celkového počtu 45 předškoláků jen 5 dětí. Jak si jistě dokážete spočítat, opravdu to není každé druhé.

Dát do školy dítě, které je buď nezralé nebo nepřipravené, je obrovský risk. Spolužáky pravděpodobně nedožene, nejpozději ve druhé třídě začnou velké problémy ve výkonosti i v chování, dítě může mít psychické potíže a pravděpodobně bude naprosto demotivované. Přitom by stačilo rok počkat, aby si všechno "sedlo".

Jeden čas jsem uvažovala o jakémsi kroužku, přípravce pro předškoláky. Nevím, možná to ještě někdy zrealizuji. Máme totiž k dispozici skvělé diagnostické materiály, které s dětmi plníme každý rok a mnohdy to bývá velká pomoc pro rodiče, kteří váhají, jak to se školou udělat. 

Na závěr bych jen chtěla dodat, že toto je postoj naší mateřské školy, popř. třídy, a opravdu nevím, jak to funguje jinde. O odkladu také vždy rozhodují rodiče, ne učitelé. Doufám, že to třeba někomu pomůže problematiku odkladů školní docházky pochopit. I když by se toho dalo napsat desetkrát víc.

Květované halenky

Všichni pedagogičtí pracovníci by se měli dále vzdělávat. Někdo začne studovat, aby držel krok s novinkami a načerpal nové nápady, většina chodí na vzdělávací semináře. U nás to funguje tak, že dvakrát ročně dostaneme katalog od Krajského vzdělávacího centra s nabídkou seminářů, alespoň dva si vybereme, absolvujeme je a  za 4-8 hodin v lavici dostaneme osvědčení.

Nesnáším tyhle semináře. Proč? 

Chodí na ně ostatní učitelky. A protože naše město není zas tak velké, potkáváte většinou stejné tváře.

Ano, jsou tam občas holky v mém věku, ale obvyklý průměr je cca 50 let. A všechny tyhle učitelky mají společnou jednu věc - květovanou halenku. Ve většině případů XXL. Krátké kudrnaté vlasy, tzv. květák, mnohdy knírek. Přísný strhaný obličej. Vždycky propadnu depresi, jestli takhle dopadne každá učitelka. Zastávám názor, že když člověk pracuje s lidmi, měl by o sebe pečovat. Pro mě je samozřejmost přijít do práce upravená. Uznávám, že sice nevypadám jako typická učitelka - oblékám většinou černou, mám červené vlasy a po těle (zatím) 4 tetování. Poslouchám metal, rock a punk. A nikdy nebyl problém, jak ze strany zaměstnavatele, tak ze strany rodičů či dětí. Tetování schovávám, dokud mě rodiče neznají a nedůvěřují mi. Děti jsou vždycky nadšené, nový "obrázek" zkoumají a chválí. V první školce jsem musela chodit v bílých doktorských kalhotách a veselém, barevném tričku. Cítila jsem se hrozně, byla jsem nervózní a samozřejmě se to podepisovalo na mém výkonu. Takže jsem moc ráda, že teď můžu být sama za sebe. 

Ale prostě nepochopím, když je učitelce jedno, jak vypadá. Občas mě napadne, jak se asi musí cítit to tříleté dítě, které přijde první den do školky, všeho se bojí a mezi dveřmi ho "přivítá" pani, u které si ani není jisté, zda vypadá spíš jako jeho babička nebo dědeček. A není to o tom, být superštíhlá, nosit značkové věci a dokonalý make-up. Naprosto stačí působit upraveně a pokud možno mile. Uznávám, že i učitelka v blůzce a s knírkem může být skvělá. Jen jsem zatím takovou nepotkala.

Ale abych neřešila jen povrchní věci, jako je vzhled, vrátím se k průběhu seminářů.

Teoretická část nebývá špatná, když nemáte vyloženě smůlu na lektora. Pak přichází část o mnoho horší - diskuze. Jedna či dvě otázky k tématu a už se to rozjíždí. Každá chce řešit svůj problém, každá si potřebuje postěžovat. Na všechno - děti, rodiče, systém, zdraví, osobní problémy. Když se řeší problémy s dětmi, mám kolikrát co dělat, abych nezačala křičet. Kolik bych jich šlo vyřešit jen změnou přístupu. Ze začátku jsem měla tendence říkat svůj názor, ale rychle mě to přešlo. Nemělo to vůbec cenu a ještě jsem byla označena za mladou, a tím pádem  nezkušenou a naivní. Že nám to  ve školce funguje, už nikdo slyšet nechce. Někdy mám pocit, že ani řešení znát nechtějí. Jen si prostě postěžovat. 

Zatím z každého semináře jsem odešla naštvaná, frustrovaná a  zklamaná. A také s pochopením pro všechny stereotypy, které se o učitelkách říkají. Proto slibuji, že takhle neskončím. Vyčerpaná, negativní, s knírkem a květovanou blůzkou. Protivná od pohledu. Pro jistotu jsem poprosila manžela, aby mi to když tak připomněl. Tahle práce se dá přece dělat úplně jinak - počínaje přístupem k dětem, rodičům, (sebe)vzdělávání až po ty učesané vlasy, slušivé oblečení a milý úsměv.

Prázdninový provoz

Příští týden máme jarní prázdniny. A já dostala poprvé volno! Tedy částečně, ve čtvrtek a v pátek půjdeme uklízet třídu. Budou nám totiž měnit koberce (po 5 letech škemrání) a my pak musíme uvést třídu zase do původního stavu. A protože si naše paní uklízečka vzala dovolenou, je to s kolegyní na nás. Takže pěkně hadr do ruky a pojedem. 

Prázdninové provozy fakt nemám ráda. Školy mají volno, my funguje pořád - o podzimních, pololetních, jarních i letních. Kdyby by byl zájem, musíme i o Vánocích. Vždy dopředu zjišťujeme docházku, abychom si mohly alespoň zhruba naplánovat dovolenou a ve službách se vystřídat. I když není výjimkou, že se přihlásí 25 dětí a dorazí jich 10. To si pak připadáte velmi užitečně a taky je to nuda. S tak malým kolektivem totiž nic nepodniknete.

Mnohem horší to ale bývá pro děti. Všech 6 tříd se spojí do jedné, maximálně dvou, k tomu cizí děti, učitelky i prostředí. A teď si do toho představte tříletého introverta vázaného na jeho zvyky a rituály. Tady by bylo na místě vysvětlit jeden z mých tweetů o tatínkovi-podpantoflákovi. Právě tenhle tříletý chlapeček dorazil v 6:30 o pololetních prázdninách do školky. Byl první, tedy žádný kamarád na blízku, a cizí učitelka k tomu. Plakal celé dopoledne, než se odvážil přijít a svěřit se, že se mu stýská po mamince.

"Maminka je asi v práci, viď?"

- "Ne, maminka je doma s Péťou."

"A Péťa je miminko?"

- "Ne, Péťa už chodí do školy a má prázdniny."

Nechápaly jsme. Brečel i celé odpoledne, nakonec tam zůstal s další cizí učitelkou půl hodiny sám, než si ho tatínek v 16:15 vyzvedl. Kolegyně se pochopitelně horkotěžko držela a zeptala se, jestli by nebylo možné to příště vyřešit jinak. Tatínek pokrčil rameny, sklopil oči a zakoktal něco ve stylu, že to rozhodla manželka. 

Předškoláci to zvládají většinou dobře, ale i tak poznáte, že nikomu tenhle systém není zrovna příjemný. Samozřejmě chápu, že není možné brát si v dnešní době na každé prázdniny dovolenou, ale nad čím mi zůstává rozum stát, jsou rodiče, kteří tu možnost mají. Třeba maminky na mateřské. Přijdou pak s argumentem, že by už neuměly takhle velké dítě doma zabavit. Jedna maminka prohlásila, že si potřebovala jeden den vyprat prádlo, druhý ho vyžehlit, no a pak už je půlka týdne a to do konce vydrží. Vydržel, co mu zbývalo. Ale proč pak ty děti mají? Když neví, jak je zaměstnat, nechtějí s nimi trávit čas (i takové přiznání už bylo) nebo tvrdí, že je jim ve školce líp, než doma. O čem to pak asi vypovídá?

Jsem ráda, že se tomu provozu aspoň jednou vyhnu. Ano, je to zbabělé a sobecké, ale jsou chvíle, kdy prostě nezvládám týden koukat na děti, které se trápí. Takové většinou ani nezabavíte, protože jen sedí a koukají ke dveřím a občas se přijdou zeptat, kolik je hodin. 

Zvykli jsme si děti odkládat. Do školky, školy, kroužků. Jaký s nimi pak budeme mít vztah? Proč by se o nás měli chtít jednou postarat? Smekám před rodiči, kteří se takhle nechovají. Poznáte je tak, že jejich dítě většinou nemá potřebu sedět vám celý den na klíně a mazlit se s touhou být raději ve školce, než doma.

O dětech a rodičích

V prvním příspěvku jsem psala, že se snažíme mít s rodiči co nejlepší vztahy. I přes veškerou snahu to samozřejmě není možné na 100%, každý je ochotný do takového vztahu investovat v jiné míře. A my to respektujeme. 

Ovšem když se to povede, vznikají skvělá přátelství. Na návštěvu se vracejí i dnešní školáci, rodiče k nám dávají mladší sourozence, nikoho snad nepohorším přiznáním, že asi s půlkou rodičů si tykáme. S některými se vídáme i mimo školku, známe svoje širší rodiny. A ve třídě je pak hned jiná atmosféra.

Co se ale moc ovlivnit nedá, je vztah mezi dětmi a rodiči. Většinou to poznáte hned první den. Mezi dveřmi se vám totiž můžou objevit zhruba tyto typy:

1) Pohodáři - moji nejoblíbenější rodiče, bohužel spíš v menšině. Oni i dítě přichází s úsměvem, někdy lehkou nervozitou, ale je vidět, že nástup do školky berou jako běžnou součást života. Představí se, vyptají se na základní věci, dítě ujistí, že si je vyzvednou a že je všechno v pořádku. Loučí se a odchází s důvěrou v nás i potomka. Dítě je tím pádem v klidu a většinou vyráží na průzkum třídy a hraček. Pohoda, brnkačka.

2) Nerváci - většinou maminky. Dítě už přichází se slzami v očích či rovnou s pláčem, na rodiči vidíte, že by nejradši spustil taky. Jdu se tedy představit první, s co nejmilejším úsměvem a kapesníkem v ruce. Uklidňuji, popisuji, vysvětluji. Někdy se to podaří, uklidní se rodič a posléze i dítě, jindy to eskaluje v další a další dotazy. Co budete dělat, když začne plakat? Co když se mu tady nebude líbit? Nepřeji si, aby musel polévku! Venku nesmí běhat, protože měl minulý týden kašel (v lepším případě, vy, kteří mě čtete na Twitteru, si jistě vzpomenete na chrchlík). Prostě jedna zbytečná starost za druhou a dítě trpí. Rodiče se pak snažím nenápadně vyprovodit a dítě zaujmout. Úspěšnost 75/25 v můj prospěch. Naštěstí.

3) Podnikatelé - to bývá oříšek. Svůj nejdražší poklad vám obvykle předávají mezi dveřmi s mobilem u ucha, dostanete papír s kontakty na 4 chůvy, ty značkové tepláčky jsou na ven, ale nesmí si je zničit, tak, musím letět a odpoledne pa. Dítě je většinou zvyklé a odchází se zabavit samo. Domů chodí poslední, i když doopravdy domů se dostává až po večerníčku, protože mezi tím musí stíhat spoustu kroužků. 

Zkušenosti jsou opravdu různé, většina rodičů je ale naštěstí celkem normálních. V paměti vám  pak zůstávají spíš ty extrémy.

Holčička, 5 let, pro kterou byl první den ve školce zároveň dnem, kdy měla být poprvé bez rodičů. Asi si dokážete představit, jak to dopadlo. Teď mimochodem dochází k  psychologovi, po roce přesvědčování, že tam opravdu problém je, a to veliký.

Kluk, 3 roky, oba rodiče podnikatelé. Odjeli na 10 dní na služební cestu, jeho nechali chůvám a strejdovi. Vydržel 3 dny, pak se začal psychicky hroutit. A já s ním, protože jsem tehdy nemohla hodně dlouho otěhotnět a nechápala tu nespravedlnost, proč někdo takový mít děti může.

Holčička, 6 let. Pravděpodobně zneužívaná a týraná starším bratrem. Matka to odmítala nahlásit, protože se ho bála a on jí sháněl drogy. Jeden z nejmarnějších bojů, který jsme kdy vedly.

Mohla bych pokračovat do aleluja, ale nechci končit negativně. Proto bych ještě ráda zmínila maminku-samoživitelku se třemi princeznami. Má můj obrovský obdiv a respekt. Ti rodiče, kterým připadá normální si s dětmi hrát, číst jim a věnovat jim svou pozornost. Pozná se to, opravdu. Tatínek, který přišel o těžce nemocnou manželku, a přesto dokázal dát svému synovi tolik lásky, že to oba skvěle zvládli. Maminka, která na přání své dcery nezabalila její kufr na školu v přírodě, ale všechny věci jí nafotila, vytiskla a vyrobila knížku, podle které se mohla sbalit sama.

Prosím, když už děti máte, věnujte se jim. Přečtěte jim pohádku před spaním, vezměte je na výlet, naslouchejte jejich zážitkům, ale i trápením a obavám. Důvěřujte jim. Možná na to nevypadají, ale dokážou toho strašně moc. Važte si toho, že je máte. Ne každý takovou možnost má.

Učitelka = nezodpovědný tyran?

Že jsou učitelé stále jednou nohou v kriminálu, to se obecně ví. Nejsem si ale jistá, jestli si opravdu každý dokáže představit, co to znamená v praxi. Vzít si na triko 28 jedinců s pochybným pudem sebezáchovy totiž není jen tak. A tak se učitelé (v MŠ) dělí většinou na dvě kategorie.

1) Bezpečák - Výlety? Exkurze? Ani omylem! Škola v přírodě? Jen přes mou mrtvolu! Na ten strom nelez, klacek si můžeš vzít maximálně na délku předloktí. Nelítej tak rychle, pij pomalu. Přes přechod minimálně se dvěma terčíky a stejně se čeká, až široko daleko není žádné auto. Nešlapej do té louže, budeš mokrý.

Neodsuzuju je. Chápu, bojí se, to riziko úrazu a následné stížnosti rodičů je obrovské. Proto si odpracují své hodiny a víc neřeší. Někdy jim to i závidím. Jednu takovou kolegyni mám a považuju jí za jednu z nejlepších učitelek, které jsem kdy poznala.

2) Černá ovce - To jsme my, co porušují pravidla. Výlety nás baví, školu v přírodě si umíme zorganizovat tak, že je to až skoro jako malá dovolená. Lez si na jaký strom chceš, ale musíš umět slézt. Klacek měj dlouhý, jak uznáš za vhodné, ale jakmile s ním někoho šťouchneš, musíš ho zahodit. Běhej, hlavně do kopce! Prší? Bezva, bereme holinky a jdeme si to užít.

Ano, naše děti chodí špinavé, občas odřené, někdy, pravda, i s menším úrazem. Na začátku školního roku rodičům oznamujeme, jak budou děti vypadat a jak tomu přizpůsobit šatník. Někteří jsou nadšení, v jiných očích vidíte tu hrůzu ze zabahněného oblečení. Zatím si zvykli všichni. 

Víte, že už je popsaný syndrom městského dítěte? Takové děti, žijící převážně na sídlištích, vykazují fyzické i psychické potíže, protože přírodu vidí skoro jen z auta. Vytrácí se schopnost běhat do kopce. I to je důvod, proč tohle dětem umožňujeme. Užít si dětství, fyzicky a díky tomu i psychicky prospívat. Jen u toho moc nesmíte přemýšlet nad tím, co by se mohlo stát.

Takže nezodpovědnost bychom měli, co s tím tyranem? Dnes jsme se s kolegyněmi bavily o tom, jak je vlastně velmi snadné označit naše chování a metody jako týrání. Občas se objeví ve zprávách senzace, kde všude mučí ve školkách děti. Nechci zavírat oči před tím, že se to opravdu někdy děje. Je to pro mě tak smutná a nepochopitelná věc, že se pak chvíli stydím za to, že jsem taky učitelka.

Jenže co pak se situací, kdy vás rodič obviní neprávem? 

Stalo se mi o jednom prázdninové provozu, že jsem měla ve třídě sourozence z Turecka. Tatínek velmi suverénní, automaticky mi tykal, byla jsem pro něj služka. A pak mě jednou viděl na zahradě, jak držím jeho synovi ruce u těla a něco mu říkám. V tu chvíli vypadal, že mi jednu natáhne. A já skoro nedostala šanci vysvětlit, že mu kolem hlavy lítala včela a on začal křičet a máchat rukama.

Nebo stížnost jedné maminky, že jsme synovi odepřely jídlo. Ano, vzaly jsme mu oběd. Odmítal jíst s argumentem, že mu stejně maminka cestou ze školky koupí párek. Jen jsme se otočily, vylil polévku do dřezu. Druhé jídlo vyhazoval z talíře k sousedovi. Tak o něj přišel.

Studená voda do obličeje. Ano, drastická metoda. Jenže co udělat s dítětem, která má takový záchvat vzteku, že je ohrožením pro ostatní i pro sebe a začíná modrat?

Proto prosím, myslete na to, že každá mince má dvě strany. My nechceme dětem ubližovat. Často je bereme jako svoje vlastní. A trápí nás, když občas musíme zakřičet, houknout, chytit pevněji za ruku. Nepodkopávejte naši autoritu, my opravdu víme, co děláme. Alespoň já mám tedy svědomí čisté.

Takový obyčejný den

Ve školce se jede na dvě směny. Při ranní vymýšlíte a organizujete vzdělávací činnosti a víceméně po obědě jdete domů (až doděláte všechny nástěnky, zapíšete do třídnice a zodpovíte půlce rodičů dotaz, zda jejich poklad papal). Na odpolední přicházíte kolem deváté, jste k ruce kolegyni, uspáváte děti, připravujete činnosti na odpoledne a mezi 15:30 - 16:30 se odplazíte směr domov.

Já do práce dojíždím celkem z daleka, takže musím vstávat ve čtyři. Díky tomu si pak chodím odpoledne většinou lehnout.

A takhle to obvykle vypadá..

Vyhrabávám auto ze sněhu, do práce se kloužu max. rychlostí 40 km/h. Letím si okopírovat pomůcky, rychle převléknout a v 6:30 už zvoní na zvonek první nedočkavci. Dva předškoláci, A. a F. vletí do třídy, křičí a ihned se dožadují povolení, zda smí vytáhnout velké kostky (molitanové kusy různých tvarů určených především na cvičení, ale u nás spíš na stavby). Povoluji, načež poslouchám, čeho se bude dnešní hra týkat. Má předtucha je správná, opět se staví tank, na který budou útočit příšery, které se musí zabíjet. Připomínám pravidlo o (ne)existenci zbraní ve třídě a jdu si chystat ranní činnosti ke stolku.

Sotva tam dojdu, znovu zvonek. Ideálně bych měla mít k ruce uklízečku, ale té zatím chybí cit pro tyhle "drobnosti". Takže vzdělávám, vychovávám, odzvoňuji a chystám nádobí zároveň. 

Dva bráchové, M. a T. M. má odklad, je to moc fajn kluk a snaží se. T. je... střevo. Fakt, nepřeháním. Roztomilej, ale na zabití. Přichází s pláčem, že chce jít s maminkou domů. Chlácholím, vysvětluju. Spustí řev. Takový, až mu přeskakuje hlas, dupe, mlátí kolem sebe a snaží se utéct. Chytám ho pevně do náruče, přichází amok. Promiň, prcku v břiše, že tohle musíš poslouchat. Snažím se zjistit, co je za problém. Z vteřiny na vteřinu se uklidňuje, že ho prý trápí, že jsme už ve školce odstrojili stromek. Oukej.

A pak nával rodičů a dětí. Jedny kapky do očí, vyměnit dvoje peřiny, bolí ho koleno, kdyby něco, pište, ráno měla průjem, ale už dobrý, ten má svůj jogurt, pět rodičů platí divadlo, dotaz k hodinám plavání, ten jde po spaní, ale pravděpodobně napíšu sms, že jde po obědě, zapomněla rukavice, jedny slzičky, na bobování sundat brýle, otázka k zápisu do školy a případnému odkladu. S přátelským úsměvem rozdávám odborné rady, do toho se věnuju dětem u stolečku, které mají potíže s dějovou posloupností.

Je 8, mám propocené triko, prckovi se ani trochu nelíbí, že jsem ještě nejedla a T. opět dostává záchvat vzteku a stesku po mamince.

Chci domů.

Dokončujeme práci u stolu, na nepořádek ve třídě radši nekoukám a jdeme svačit. Děti si chodí průběžně podle toho, jak mají hlad, jen ví, že si musí hlídat čas, jinak se svačina odnáší a mají smůlu. Jdu mezi prvními.

O něco později úklid, díkybohu dorazila kolegyně, takže si můžu poprvé skočit na záchod a osušit čelo.

Průběh naší porady s dětmi popíšu jindy, to by bylo na dlouho. Jen myslet na to, abych obsáhla všechny vzdělávací oblasti, aby děti jen pasivně neposlouchaly moje moudra a po hodince práce je můžu spokojeně poslat napít, vyčůrat a do šatny.

V šatně dostává T. třetí záchvat, protože ven prostě nepůjde. Téměř násilím ho oblékáme, on si pak sedne spokojeně na lavičku a má radost, že jdeme bobovat.

Vracíme se zmrzlí, ale spokojení. Dávám na sušák 22 promočených kalhot a 22 stejně mokrých bund, o boty a čepice se postarají sami.

Oběd, trocha dohadování se nad polévkou, jedno zvracení, dvě vylitá pití.

Převlíknout, vyčůrat, přečíst pohádku a spát.

Byl to fajn den. Všichni jsme přežili.

Vysněné povolání?

O tom, že budu jednou učit ve školce, jsem měla jasno už jako malá holka. Vzorem mi byla babička, učila jsem sousedovic děti i příbuzenstvo. Přesto jsem se po gymplu chvilku rozmýšlela. Přijali mě totiž i na obor Tlumočnictví a překladatelství, mluvila jsem v té době čtyřmi jazyky a rodiče by byli samozřejmě mnohem radši, kdybych si budovala kariéru. Ale nakonec jsem je zklamala a šla si za svým dětským snem.

Někdy přemýšlím, jestli to bylo správné, ale hluboko v sobě vím, že jsem se rozhodla dobře. Jen jsem měla dost naivní představy..

V první školce jsem vydržela 3 měsíce. Šikana od vedení, otřesné podmínky, na děti se jen křičelo. Způsobilo mi to zdravotní problémy, které si ponesu do konce života.

Jednou mi při uspávání dětí zavolala moje kamarádka, u které jsem byla při škole na praxi. Její kolegyně otěhotněla, jde na rizikové a chtěla by mě k sobě na třídu. Neváhala jsem ani minutu.

A tak jsem v prosinci 2013 nastoupila do ráje. K mým Sluníčkům. Za pár měsíců je budu s velmi těžkým srdcem opouštět, ale snad jen na krátkou dobu.

Na téhle třídě se pracuje trošku jinak. Děti jsou pro nás parťáci, oslovují nás jménem, tykají nám a my je respektujeme. Připravujeme pro ně co nejzajímavější projekty, zkoumáme, experimentujeme a přemýšlíme. Vždy si stojíme za věkově smíšenou třídou, která je sice náročnější, ale jak jinak se mají mladší učit od starších a starší pomáhat mladším? Je pravda, že málokdy od nás děti odchází s nadrcenými básničkami, ale zato umí přemýšlet. A to je pro nás mnohem důležitější. Učíme je kritickému myšlení, toleranci, k ochotě pomáhat druhým, samostatnosti, dobrotě a lásce. Ne, nejsou to fráze. Vybíráme pro ně příběhy, které mají smysl, ve kterých jsou podstatné hodnoty. A ono to funguje.

Není to samozřejmě zadarmo. Práci věnujeme o mnoho hodin více, než bychom musely. Naše rodiny s námi občas mají přímo svatou trpělivost. Věříme spolupráci s rodiči, ve třídě jsou kdykoliv vítáni, komunikujeme, vysvětlujeme, jsme otevřené. Neexistují u nás besídky s nacvičeným programem. Chápu, že tohle není pro každého, občas jsme kárány za moc osobní přístup, ale nám se to osvědčuje. Rodiče nám věří, můžeme je kdykoli požádat o pomoc. Je to paráda.

No, a pak si přečtete, že jste jen teta, co hlídá děti a pije u toho kafíčko. Někdy je to k vzteku, jindy k pláči, občas se snažíte vysvětlovat. Dva měsíce prázdnin a k tomu další během roku? Kdepak, ve školkách fungují prázdninové provozy, my volno nemáme. O penězích napíšu jen to, že v prváku na vejšce nám bylo řečeno, ať se radši dobře vdáme.

O negativech českého školství by se toho dala napsat kvanta a občas je to boj s větrnými mlýny. Ale dokud můžu říct, že svou práci dělám s čistým svědomím a s láskou, stojí mi to za to.