Prázdninový provoz

Příští týden máme jarní prázdniny. A já dostala poprvé volno! Tedy částečně, ve čtvrtek a v pátek půjdeme uklízet třídu. Budou nám totiž měnit koberce (po 5 letech škemrání) a my pak musíme uvést třídu zase do původního stavu. A protože si naše paní uklízečka vzala dovolenou, je to s kolegyní na nás. Takže pěkně hadr do ruky a pojedem. 

Prázdninové provozy fakt nemám ráda. Školy mají volno, my funguje pořád - o podzimních, pololetních, jarních i letních. Kdyby by byl zájem, musíme i o Vánocích. Vždy dopředu zjišťujeme docházku, abychom si mohly alespoň zhruba naplánovat dovolenou a ve službách se vystřídat. I když není výjimkou, že se přihlásí 25 dětí a dorazí jich 10. To si pak připadáte velmi užitečně a taky je to nuda. S tak malým kolektivem totiž nic nepodniknete.

Mnohem horší to ale bývá pro děti. Všech 6 tříd se spojí do jedné, maximálně dvou, k tomu cizí děti, učitelky i prostředí. A teď si do toho představte tříletého introverta vázaného na jeho zvyky a rituály. Tady by bylo na místě vysvětlit jeden z mých tweetů o tatínkovi-podpantoflákovi. Právě tenhle tříletý chlapeček dorazil v 6:30 o pololetních prázdninách do školky. Byl první, tedy žádný kamarád na blízku, a cizí učitelka k tomu. Plakal celé dopoledne, než se odvážil přijít a svěřit se, že se mu stýská po mamince.

"Maminka je asi v práci, viď?"

- "Ne, maminka je doma s Péťou."

"A Péťa je miminko?"

- "Ne, Péťa už chodí do školy a má prázdniny."

Nechápaly jsme. Brečel i celé odpoledne, nakonec tam zůstal s další cizí učitelkou půl hodiny sám, než si ho tatínek v 16:15 vyzvedl. Kolegyně se pochopitelně horkotěžko držela a zeptala se, jestli by nebylo možné to příště vyřešit jinak. Tatínek pokrčil rameny, sklopil oči a zakoktal něco ve stylu, že to rozhodla manželka. 

Předškoláci to zvládají většinou dobře, ale i tak poznáte, že nikomu tenhle systém není zrovna příjemný. Samozřejmě chápu, že není možné brát si v dnešní době na každé prázdniny dovolenou, ale nad čím mi zůstává rozum stát, jsou rodiče, kteří tu možnost mají. Třeba maminky na mateřské. Přijdou pak s argumentem, že by už neuměly takhle velké dítě doma zabavit. Jedna maminka prohlásila, že si potřebovala jeden den vyprat prádlo, druhý ho vyžehlit, no a pak už je půlka týdne a to do konce vydrží. Vydržel, co mu zbývalo. Ale proč pak ty děti mají? Když neví, jak je zaměstnat, nechtějí s nimi trávit čas (i takové přiznání už bylo) nebo tvrdí, že je jim ve školce líp, než doma. O čem to pak asi vypovídá?

Jsem ráda, že se tomu provozu aspoň jednou vyhnu. Ano, je to zbabělé a sobecké, ale jsou chvíle, kdy prostě nezvládám týden koukat na děti, které se trápí. Takové většinou ani nezabavíte, protože jen sedí a koukají ke dveřím a občas se přijdou zeptat, kolik je hodin. 

Zvykli jsme si děti odkládat. Do školky, školy, kroužků. Jaký s nimi pak budeme mít vztah? Proč by se o nás měli chtít jednou postarat? Smekám před rodiči, kteří se takhle nechovají. Poznáte je tak, že jejich dítě většinou nemá potřebu sedět vám celý den na klíně a mazlit se s touhou být raději ve školce, než doma.