O dětech a rodičích

V prvním příspěvku jsem psala, že se snažíme mít s rodiči co nejlepší vztahy. I přes veškerou snahu to samozřejmě není možné na 100%, každý je ochotný do takového vztahu investovat v jiné míře. A my to respektujeme. 

Ovšem když se to povede, vznikají skvělá přátelství. Na návštěvu se vracejí i dnešní školáci, rodiče k nám dávají mladší sourozence, nikoho snad nepohorším přiznáním, že asi s půlkou rodičů si tykáme. S některými se vídáme i mimo školku, známe svoje širší rodiny. A ve třídě je pak hned jiná atmosféra.

Co se ale moc ovlivnit nedá, je vztah mezi dětmi a rodiči. Většinou to poznáte hned první den. Mezi dveřmi se vám totiž můžou objevit zhruba tyto typy:

1) Pohodáři - moji nejoblíbenější rodiče, bohužel spíš v menšině. Oni i dítě přichází s úsměvem, někdy lehkou nervozitou, ale je vidět, že nástup do školky berou jako běžnou součást života. Představí se, vyptají se na základní věci, dítě ujistí, že si je vyzvednou a že je všechno v pořádku. Loučí se a odchází s důvěrou v nás i potomka. Dítě je tím pádem v klidu a většinou vyráží na průzkum třídy a hraček. Pohoda, brnkačka.

2) Nerváci - většinou maminky. Dítě už přichází se slzami v očích či rovnou s pláčem, na rodiči vidíte, že by nejradši spustil taky. Jdu se tedy představit první, s co nejmilejším úsměvem a kapesníkem v ruce. Uklidňuji, popisuji, vysvětluji. Někdy se to podaří, uklidní se rodič a posléze i dítě, jindy to eskaluje v další a další dotazy. Co budete dělat, když začne plakat? Co když se mu tady nebude líbit? Nepřeji si, aby musel polévku! Venku nesmí běhat, protože měl minulý týden kašel (v lepším případě, vy, kteří mě čtete na Twitteru, si jistě vzpomenete na chrchlík). Prostě jedna zbytečná starost za druhou a dítě trpí. Rodiče se pak snažím nenápadně vyprovodit a dítě zaujmout. Úspěšnost 75/25 v můj prospěch. Naštěstí.

3) Podnikatelé - to bývá oříšek. Svůj nejdražší poklad vám obvykle předávají mezi dveřmi s mobilem u ucha, dostanete papír s kontakty na 4 chůvy, ty značkové tepláčky jsou na ven, ale nesmí si je zničit, tak, musím letět a odpoledne pa. Dítě je většinou zvyklé a odchází se zabavit samo. Domů chodí poslední, i když doopravdy domů se dostává až po večerníčku, protože mezi tím musí stíhat spoustu kroužků. 

Zkušenosti jsou opravdu různé, většina rodičů je ale naštěstí celkem normálních. V paměti vám  pak zůstávají spíš ty extrémy.

Holčička, 5 let, pro kterou byl první den ve školce zároveň dnem, kdy měla být poprvé bez rodičů. Asi si dokážete představit, jak to dopadlo. Teď mimochodem dochází k  psychologovi, po roce přesvědčování, že tam opravdu problém je, a to veliký.

Kluk, 3 roky, oba rodiče podnikatelé. Odjeli na 10 dní na služební cestu, jeho nechali chůvám a strejdovi. Vydržel 3 dny, pak se začal psychicky hroutit. A já s ním, protože jsem tehdy nemohla hodně dlouho otěhotnět a nechápala tu nespravedlnost, proč někdo takový mít děti může.

Holčička, 6 let. Pravděpodobně zneužívaná a týraná starším bratrem. Matka to odmítala nahlásit, protože se ho bála a on jí sháněl drogy. Jeden z nejmarnějších bojů, který jsme kdy vedly.

Mohla bych pokračovat do aleluja, ale nechci končit negativně. Proto bych ještě ráda zmínila maminku-samoživitelku se třemi princeznami. Má můj obrovský obdiv a respekt. Ti rodiče, kterým připadá normální si s dětmi hrát, číst jim a věnovat jim svou pozornost. Pozná se to, opravdu. Tatínek, který přišel o těžce nemocnou manželku, a přesto dokázal dát svému synovi tolik lásky, že to oba skvěle zvládli. Maminka, která na přání své dcery nezabalila její kufr na školu v přírodě, ale všechny věci jí nafotila, vytiskla a vyrobila knížku, podle které se mohla sbalit sama.

Prosím, když už děti máte, věnujte se jim. Přečtěte jim pohádku před spaním, vezměte je na výlet, naslouchejte jejich zážitkům, ale i trápením a obavám. Důvěřujte jim. Možná na to nevypadají, ale dokážou toho strašně moc. Važte si toho, že je máte. Ne každý takovou možnost má.