Květované halenky

Všichni pedagogičtí pracovníci by se měli dále vzdělávat. Někdo začne studovat, aby držel krok s novinkami a načerpal nové nápady, většina chodí na vzdělávací semináře. U nás to funguje tak, že dvakrát ročně dostaneme katalog od Krajského vzdělávacího centra s nabídkou seminářů, alespoň dva si vybereme, absolvujeme je a  za 4-8 hodin v lavici dostaneme osvědčení.

Nesnáším tyhle semináře. Proč? 

Chodí na ně ostatní učitelky. A protože naše město není zas tak velké, potkáváte většinou stejné tváře.

Ano, jsou tam občas holky v mém věku, ale obvyklý průměr je cca 50 let. A všechny tyhle učitelky mají společnou jednu věc - květovanou halenku. Ve většině případů XXL. Krátké kudrnaté vlasy, tzv. květák, mnohdy knírek. Přísný strhaný obličej. Vždycky propadnu depresi, jestli takhle dopadne každá učitelka. Zastávám názor, že když člověk pracuje s lidmi, měl by o sebe pečovat. Pro mě je samozřejmost přijít do práce upravená. Uznávám, že sice nevypadám jako typická učitelka - oblékám většinou černou, mám červené vlasy a po těle (zatím) 4 tetování. Poslouchám metal, rock a punk. A nikdy nebyl problém, jak ze strany zaměstnavatele, tak ze strany rodičů či dětí. Tetování schovávám, dokud mě rodiče neznají a nedůvěřují mi. Děti jsou vždycky nadšené, nový "obrázek" zkoumají a chválí. V první školce jsem musela chodit v bílých doktorských kalhotách a veselém, barevném tričku. Cítila jsem se hrozně, byla jsem nervózní a samozřejmě se to podepisovalo na mém výkonu. Takže jsem moc ráda, že teď můžu být sama za sebe. 

Ale prostě nepochopím, když je učitelce jedno, jak vypadá. Občas mě napadne, jak se asi musí cítit to tříleté dítě, které přijde první den do školky, všeho se bojí a mezi dveřmi ho "přivítá" pani, u které si ani není jisté, zda vypadá spíš jako jeho babička nebo dědeček. A není to o tom, být superštíhlá, nosit značkové věci a dokonalý make-up. Naprosto stačí působit upraveně a pokud možno mile. Uznávám, že i učitelka v blůzce a s knírkem může být skvělá. Jen jsem zatím takovou nepotkala.

Ale abych neřešila jen povrchní věci, jako je vzhled, vrátím se k průběhu seminářů.

Teoretická část nebývá špatná, když nemáte vyloženě smůlu na lektora. Pak přichází část o mnoho horší - diskuze. Jedna či dvě otázky k tématu a už se to rozjíždí. Každá chce řešit svůj problém, každá si potřebuje postěžovat. Na všechno - děti, rodiče, systém, zdraví, osobní problémy. Když se řeší problémy s dětmi, mám kolikrát co dělat, abych nezačala křičet. Kolik bych jich šlo vyřešit jen změnou přístupu. Ze začátku jsem měla tendence říkat svůj názor, ale rychle mě to přešlo. Nemělo to vůbec cenu a ještě jsem byla označena za mladou, a tím pádem  nezkušenou a naivní. Že nám to  ve školce funguje, už nikdo slyšet nechce. Někdy mám pocit, že ani řešení znát nechtějí. Jen si prostě postěžovat. 

Zatím z každého semináře jsem odešla naštvaná, frustrovaná a  zklamaná. A také s pochopením pro všechny stereotypy, které se o učitelkách říkají. Proto slibuji, že takhle neskončím. Vyčerpaná, negativní, s knírkem a květovanou blůzkou. Protivná od pohledu. Pro jistotu jsem poprosila manžela, aby mi to když tak připomněl. Tahle práce se dá přece dělat úplně jinak - počínaje přístupem k dětem, rodičům, (sebe)vzdělávání až po ty učesané vlasy, slušivé oblečení a milý úsměv.