Takový obyčejný den

Ve školce se jede na dvě směny. Při ranní vymýšlíte a organizujete vzdělávací činnosti a víceméně po obědě jdete domů (až doděláte všechny nástěnky, zapíšete do třídnice a zodpovíte půlce rodičů dotaz, zda jejich poklad papal). Na odpolední přicházíte kolem deváté, jste k ruce kolegyni, uspáváte děti, připravujete činnosti na odpoledne a mezi 15:30 - 16:30 se odplazíte směr domov.

Já do práce dojíždím celkem z daleka, takže musím vstávat ve čtyři. Díky tomu si pak chodím odpoledne většinou lehnout.

A takhle to obvykle vypadá..

Vyhrabávám auto ze sněhu, do práce se kloužu max. rychlostí 40 km/h. Letím si okopírovat pomůcky, rychle převléknout a v 6:30 už zvoní na zvonek první nedočkavci. Dva předškoláci, A. a F. vletí do třídy, křičí a ihned se dožadují povolení, zda smí vytáhnout velké kostky (molitanové kusy různých tvarů určených především na cvičení, ale u nás spíš na stavby). Povoluji, načež poslouchám, čeho se bude dnešní hra týkat. Má předtucha je správná, opět se staví tank, na který budou útočit příšery, které se musí zabíjet. Připomínám pravidlo o (ne)existenci zbraní ve třídě a jdu si chystat ranní činnosti ke stolku.

Sotva tam dojdu, znovu zvonek. Ideálně bych měla mít k ruce uklízečku, ale té zatím chybí cit pro tyhle "drobnosti". Takže vzdělávám, vychovávám, odzvoňuji a chystám nádobí zároveň. 

Dva bráchové, M. a T. M. má odklad, je to moc fajn kluk a snaží se. T. je... střevo. Fakt, nepřeháním. Roztomilej, ale na zabití. Přichází s pláčem, že chce jít s maminkou domů. Chlácholím, vysvětluju. Spustí řev. Takový, až mu přeskakuje hlas, dupe, mlátí kolem sebe a snaží se utéct. Chytám ho pevně do náruče, přichází amok. Promiň, prcku v břiše, že tohle musíš poslouchat. Snažím se zjistit, co je za problém. Z vteřiny na vteřinu se uklidňuje, že ho prý trápí, že jsme už ve školce odstrojili stromek. Oukej.

A pak nával rodičů a dětí. Jedny kapky do očí, vyměnit dvoje peřiny, bolí ho koleno, kdyby něco, pište, ráno měla průjem, ale už dobrý, ten má svůj jogurt, pět rodičů platí divadlo, dotaz k hodinám plavání, ten jde po spaní, ale pravděpodobně napíšu sms, že jde po obědě, zapomněla rukavice, jedny slzičky, na bobování sundat brýle, otázka k zápisu do školy a případnému odkladu. S přátelským úsměvem rozdávám odborné rady, do toho se věnuju dětem u stolečku, které mají potíže s dějovou posloupností.

Je 8, mám propocené triko, prckovi se ani trochu nelíbí, že jsem ještě nejedla a T. opět dostává záchvat vzteku a stesku po mamince.

Chci domů.

Dokončujeme práci u stolu, na nepořádek ve třídě radši nekoukám a jdeme svačit. Děti si chodí průběžně podle toho, jak mají hlad, jen ví, že si musí hlídat čas, jinak se svačina odnáší a mají smůlu. Jdu mezi prvními.

O něco později úklid, díkybohu dorazila kolegyně, takže si můžu poprvé skočit na záchod a osušit čelo.

Průběh naší porady s dětmi popíšu jindy, to by bylo na dlouho. Jen myslet na to, abych obsáhla všechny vzdělávací oblasti, aby děti jen pasivně neposlouchaly moje moudra a po hodince práce je můžu spokojeně poslat napít, vyčůrat a do šatny.

V šatně dostává T. třetí záchvat, protože ven prostě nepůjde. Téměř násilím ho oblékáme, on si pak sedne spokojeně na lavičku a má radost, že jdeme bobovat.

Vracíme se zmrzlí, ale spokojení. Dávám na sušák 22 promočených kalhot a 22 stejně mokrých bund, o boty a čepice se postarají sami.

Oběd, trocha dohadování se nad polévkou, jedno zvracení, dvě vylitá pití.

Převlíknout, vyčůrat, přečíst pohádku a spát.

Byl to fajn den. Všichni jsme přežili.