Učitelka = nezodpovědný tyran?

Že jsou učitelé stále jednou nohou v kriminálu, to se obecně ví. Nejsem si ale jistá, jestli si opravdu každý dokáže představit, co to znamená v praxi. Vzít si na triko 28 jedinců s pochybným pudem sebezáchovy totiž není jen tak. A tak se učitelé (v MŠ) dělí většinou na dvě kategorie.

1) Bezpečák - Výlety? Exkurze? Ani omylem! Škola v přírodě? Jen přes mou mrtvolu! Na ten strom nelez, klacek si můžeš vzít maximálně na délku předloktí. Nelítej tak rychle, pij pomalu. Přes přechod minimálně se dvěma terčíky a stejně se čeká, až široko daleko není žádné auto. Nešlapej do té louže, budeš mokrý.

Neodsuzuju je. Chápu, bojí se, to riziko úrazu a následné stížnosti rodičů je obrovské. Proto si odpracují své hodiny a víc neřeší. Někdy jim to i závidím. Jednu takovou kolegyni mám a považuju jí za jednu z nejlepších učitelek, které jsem kdy poznala.

2) Černá ovce - To jsme my, co porušují pravidla. Výlety nás baví, školu v přírodě si umíme zorganizovat tak, že je to až skoro jako malá dovolená. Lez si na jaký strom chceš, ale musíš umět slézt. Klacek měj dlouhý, jak uznáš za vhodné, ale jakmile s ním někoho šťouchneš, musíš ho zahodit. Běhej, hlavně do kopce! Prší? Bezva, bereme holinky a jdeme si to užít.

Ano, naše děti chodí špinavé, občas odřené, někdy, pravda, i s menším úrazem. Na začátku školního roku rodičům oznamujeme, jak budou děti vypadat a jak tomu přizpůsobit šatník. Někteří jsou nadšení, v jiných očích vidíte tu hrůzu ze zabahněného oblečení. Zatím si zvykli všichni. 

Víte, že už je popsaný syndrom městského dítěte? Takové děti, žijící převážně na sídlištích, vykazují fyzické i psychické potíže, protože přírodu vidí skoro jen z auta. Vytrácí se schopnost běhat do kopce. I to je důvod, proč tohle dětem umožňujeme. Užít si dětství, fyzicky a díky tomu i psychicky prospívat. Jen u toho moc nesmíte přemýšlet nad tím, co by se mohlo stát.

Takže nezodpovědnost bychom měli, co s tím tyranem? Dnes jsme se s kolegyněmi bavily o tom, jak je vlastně velmi snadné označit naše chování a metody jako týrání. Občas se objeví ve zprávách senzace, kde všude mučí ve školkách děti. Nechci zavírat oči před tím, že se to opravdu někdy děje. Je to pro mě tak smutná a nepochopitelná věc, že se pak chvíli stydím za to, že jsem taky učitelka.

Jenže co pak se situací, kdy vás rodič obviní neprávem? 

Stalo se mi o jednom prázdninové provozu, že jsem měla ve třídě sourozence z Turecka. Tatínek velmi suverénní, automaticky mi tykal, byla jsem pro něj služka. A pak mě jednou viděl na zahradě, jak držím jeho synovi ruce u těla a něco mu říkám. V tu chvíli vypadal, že mi jednu natáhne. A já skoro nedostala šanci vysvětlit, že mu kolem hlavy lítala včela a on začal křičet a máchat rukama.

Nebo stížnost jedné maminky, že jsme synovi odepřely jídlo. Ano, vzaly jsme mu oběd. Odmítal jíst s argumentem, že mu stejně maminka cestou ze školky koupí párek. Jen jsme se otočily, vylil polévku do dřezu. Druhé jídlo vyhazoval z talíře k sousedovi. Tak o něj přišel.

Studená voda do obličeje. Ano, drastická metoda. Jenže co udělat s dítětem, která má takový záchvat vzteku, že je ohrožením pro ostatní i pro sebe a začíná modrat?

Proto prosím, myslete na to, že každá mince má dvě strany. My nechceme dětem ubližovat. Často je bereme jako svoje vlastní. A trápí nás, když občas musíme zakřičet, houknout, chytit pevněji za ruku. Nepodkopávejte naši autoritu, my opravdu víme, co děláme. Alespoň já mám tedy svědomí čisté.