Vysněné povolání?

O tom, že budu jednou učit ve školce, jsem měla jasno už jako malá holka. Vzorem mi byla babička, učila jsem sousedovic děti i příbuzenstvo. Přesto jsem se po gymplu chvilku rozmýšlela. Přijali mě totiž i na obor Tlumočnictví a překladatelství, mluvila jsem v té době čtyřmi jazyky a rodiče by byli samozřejmě mnohem radši, kdybych si budovala kariéru. Ale nakonec jsem je zklamala a šla si za svým dětským snem.

Někdy přemýšlím, jestli to bylo správné, ale hluboko v sobě vím, že jsem se rozhodla dobře. Jen jsem měla dost naivní představy..

V první školce jsem vydržela 3 měsíce. Šikana od vedení, otřesné podmínky, na děti se jen křičelo. Způsobilo mi to zdravotní problémy, které si ponesu do konce života.

Jednou mi při uspávání dětí zavolala moje kamarádka, u které jsem byla při škole na praxi. Její kolegyně otěhotněla, jde na rizikové a chtěla by mě k sobě na třídu. Neváhala jsem ani minutu.

A tak jsem v prosinci 2013 nastoupila do ráje. K mým Sluníčkům. Za pár měsíců je budu s velmi těžkým srdcem opouštět, ale snad jen na krátkou dobu.

Na téhle třídě se pracuje trošku jinak. Děti jsou pro nás parťáci, oslovují nás jménem, tykají nám a my je respektujeme. Připravujeme pro ně co nejzajímavější projekty, zkoumáme, experimentujeme a přemýšlíme. Vždy si stojíme za věkově smíšenou třídou, která je sice náročnější, ale jak jinak se mají mladší učit od starších a starší pomáhat mladším? Je pravda, že málokdy od nás děti odchází s nadrcenými básničkami, ale zato umí přemýšlet. A to je pro nás mnohem důležitější. Učíme je kritickému myšlení, toleranci, k ochotě pomáhat druhým, samostatnosti, dobrotě a lásce. Ne, nejsou to fráze. Vybíráme pro ně příběhy, které mají smysl, ve kterých jsou podstatné hodnoty. A ono to funguje.

Není to samozřejmě zadarmo. Práci věnujeme o mnoho hodin více, než bychom musely. Naše rodiny s námi občas mají přímo svatou trpělivost. Věříme spolupráci s rodiči, ve třídě jsou kdykoliv vítáni, komunikujeme, vysvětlujeme, jsme otevřené. Neexistují u nás besídky s nacvičeným programem. Chápu, že tohle není pro každého, občas jsme kárány za moc osobní přístup, ale nám se to osvědčuje. Rodiče nám věří, můžeme je kdykoli požádat o pomoc. Je to paráda.

No, a pak si přečtete, že jste jen teta, co hlídá děti a pije u toho kafíčko. Někdy je to k vzteku, jindy k pláči, občas se snažíte vysvětlovat. Dva měsíce prázdnin a k tomu další během roku? Kdepak, ve školkách fungují prázdninové provozy, my volno nemáme. O penězích napíšu jen to, že v prváku na vejšce nám bylo řečeno, ať se radši dobře vdáme.

O negativech českého školství by se toho dala napsat kvanta a občas je to boj s větrnými mlýny. Ale dokud můžu říct, že svou práci dělám s čistým svědomím a s láskou, stojí mi to za to.